Vždycky najdu cestu, jak se k tobě vrátit - 5. kapitola

Lydia Branwell, agentka Aleca Lightwooda, vešla do budovy Vogue. Už od rána se pokoušela Alecovi dovolat ale ten jí to nebral. Jediný další způsob jak se k němu dostat byl přes jeho sestru. Lydia zaklepala na Izzyinu kancelář. „Ahoj Lydie,“ pozdravila jí Izzy s úsměvem. „Ahoj,“ oplatila jí Lydia pozdrav. „Nevíš, kde se fláká tvůj bratr?“

„Alec?“ Zvedla Izzy překvapeně obočí. „Tak to fakt nevím a volala jsi mu?“

„Snad stokrát,“ sesunula se frustrovaně na židli. „Měl ráno focení a nepřišel.“

„To se mu nepodobá,“ zamračila se Izzy. „O tom focení mluvil celé týdny. Až s tím byl nesnesitelnej,“ zasmála se Izzy. „Fakt se na něj těšil.“ Izzy se přehrabovala v kabelce. Až našla telefon. „Zvedni to!“ Křikla do telefonu. „Alexandře Gideone Lightwoode, jestli nezvedneš ten telefon, tak ti nakopu zadek!“ Lydia musela zakrýt pobavený úsměv v dlaních. „Zvedej se Branwell, jedeme na výlet!“ Izzy ještě před odchodem se zastavila u svý šéfový a vysvětlila jí situaci a ta jí bez problémů propustila.

Lydia zastavila před Alecovým domem. Izzy stiskla zvonek a nic. „Alecu!“ Zabušila na dveře. „To chceš vyrazit dveře?“ Zeptala se Lydia. „Ne, někde tu má náhradní klíč.“ Zvedla jeden ze dvou květináčů na terase. „Tady je mrška!“ A odemkla.

V domě bylo hrobové ticho. „Alecu?!“ Zavolala Izzy do ticha domu. „Alecu?“ Zavolala Lydia. „Rozdělíme se,“ navrhla Izzy. „Prohledej spodek, já mrknu nahoru. Jestli spí, tak mu vážně nakopu.“ Lydia procházela přízemím. Volala ale žádná odpověď. Vstoupila do kuchyně a z hrdla se jí vydral výkřik.

Izzy byla na cestě dolů, po Alecovi nebylo nahoře ani památky, když zaslechla Lydiin výkřik. Div se na schodech nepřerazila. Byla na cestě do kuchyně, když uviděla smrtelně bledou Lydii, jak na něco vyděšeně hledí. „Lydie, co se....?“ Izzy se podívala do míst, kam Lydia koukala. „ALECU!!“ Vydral se jí z hrdla zhrozený výkřik. „Je...Je....?“ Zeptala se Lydia třesoucím se hlasem. Izzy si klekla vedle bezvládného těla svého bratra a položila mu prsty na krk. „Mrtvý. Ano.“ Nemohla tomu uvěřit. Její velký, milovaný brácha byl mrtvý. Kdo? A hlavně proč?

Sebastian se sesypal na postel vedle Jonathana. „Měl bys zmizet z města.“ Podíval se po chvíli na Jonathana. „Proč?“ Zvedl Jonathan obočí. „Víš jak policajti vyšetřujou až se dozví, že jsi se s Lightwoodem stýkal, přijdou se vyptávat.“

„Tak já doufám, že jako správnej kámoš mi poskytneš alibi, ne?“ Podíval se Jonathan na Sebastiana s ďábelským úšklebkem. Sebastian naprázdno polkl. „Jistě,“ přikývl. „Dobře,“ usmál se Jonathan. „Proč vlastně Alec a ne Magnus?“ Zeptal se Sebastian. „Za prvé nevím, kde Bane bydlí. Za druhý přijít k němu do firmy a zastřelit ho tam by nebylo tak efektivní,“ ušklíbl se Jonathan. „Za druhé, zabití Magnuse by mi Aleca nevrátilo. Za třetí..Takhle ho nemáme ani jeden.“

„To zní logicky,“ pokrčil Sebastian rameny.

Sousedi z okolí Alecova domu začali zvědavě vykukovat, když kolem profrčelo několik policejních aut. „Co se děje?“ Ptala se jedna sousedka druhé. „Nevím,“ zavrtěla ta druhá hlavou. „Zdá se, že se něco stalo u toho modela...U Lightwooda.“

„Tak co tu máme, doktore?“ Přidřepl si vysoký policista vedle patologa. „Mladý muž, dvacet devět let, uškrcený.“ Další z policistů se na doktora otočil. „Je možné, že tímhle?“ Držel v rukavicích saténový pásek. „Je to dost pravděpodobné,“ přikývl patolog. „A přibližná doba úmrtí?“ Zeptal se vysoký policista. „Mezi osmou a devátou večer. Přesný čas, vám řeknu až po pitvě.“ Do domu vešla mladá policistka. „Ptala jsem se sousedů. Nic podezřelého neviděli...Proboha..Vždyť to je Alec Lightwood!“

„Ty ho znáš?“ Zeptal se její kolega. „Toho znají všichni. Je to nejžádanější model v New Yorku.“

„A hned máte motiv, detektive,“ ušklíbl se patolog. „Někdo mu záviděl zářivou kariéru. Kdo toho nebožáka zabil už je na vás. Loučím se.“

„Kdo ho našel?“ Zeptal se vysoký policista jedno z kolegů. „Támhle ty dvě. Isabelle Lightwood a Lydia Branwell. Když ráno nepřišel na focení, přijely sem a našly ho.“ Policista přikývl a přisedl ke stolu ke dvěma vyděšeným ženám. „Jsem detektiv Garroway,“ začal policista. „Já vím, že jste obě v šoku. Ale musím vám položit pár otázek, dobře?“ Obě přikývly. „Kde jste byly včera večer mezi osmou a devátou?“ Izzy se otřásla a podívala se na detektiva. „Podezíráte nás? Přece bych nezabila vlastního bratra. Alec byl pro mě vším!“ Po tváři se jí rozběhly slzy. „Nikdo neříká, že vás podezírám, slečno Lightwoodová. Je to standartní postup a zeptat se musím.“

„Byla jsem u svého přítele Simona Lewise, klidně si to ověřte.“

„A vy slečno Branwellová?“ Otočil se detektiv na ní. „Skoro až do půlnoci jsem byla ve své kanceláři a připravovala všechno na dnešní focení, kterého se měl Alec účastnit,“ odpověděla Lydie. „Luku,“ vešla do domu mladá policistka. „Už jsou tady!“ Oznámila mu sklesle. „Jako hyeny,“ protočil Luke očima. „Postarám se o ně. Díky Ollie.“ A znovu se otočil na dvě ženy za stolem. „Novináři.“ Mohl vidět, jak si obě ženy povzdechly. „Radil bych vám nevycházet, kdo ví co by si z toho vyvodili. Znáte je.“ Izzy přikývla. „Slečno Lightwoodová, kontaktujte svou rodinu a sdělte jim co se stalo. Zvládnete to?“ Izzy přikývla. „Bude lepší když se to dozví od vás než od těch hyen.“

Celý svět módy se obrátil vzhůru nohama. Byli toho plné zprávy, noviny. Svět módy truchlil za ztrátu jednoho z nejúspěšnějších modelů. Přesto nikdo z nich nemohl pochopit bolest, kterou prožívali Lightwoodovi a Magnus Bane. Maryse, Izzy, Jace, Max, Robert a Magnus seděli na lavičce v budově soudního lékaře. Izzy plakala Jaceovi v náručí. Ten jí držel v náručí a bezmyšlenkovitě jí hladil po zádech, zatímco Robert konejšil svou bývalou ženu a syna. Magnus si vložil hlavu do dlaní. Nemohl tomu uvěřit. Proč Alec? Proč můj Alexander? „Rodina Lightwoodova?“ Robert přikývl. „Můžete ho vidět.“ Luke je doprovodil dovnitř a kývl na lékaře. Ten odkryl prostěradlo. „Alecu,“ zaúpěla Maryse a zabořila hlavu do ramena svého exmanžela. „Jak? Kdo?“ Zeptal se Robert. „Pátráme po něm, pane Lightwoode. Vrah vašeho syna bude spravedlivě potrestán,“ slíbil mu Luke.

„Vážně nechceš radši zmizet?“ Zeptal se Sebastian Jonathana. „Je toho plná televize a noviny. Bylo pro tebe lepší, kdybys zmizel.“ Jonathan po Sebastianovi šlehnul pohledem. „Myslel jsem, že jsi slíbil, že mi poskytneš alibi.“

„Jistě. Ale jestli praskne, že jsem tě kryl budou mě soudit stejně.“

„Ale ale Sebastian Verlac je najednou podělanej až za ušima,“ zapitvořil se Jonathan. „Měl by říct mamince, aby ho přebalila.“

„Nedělej si srandu!“ Ohradil se Sebastian. „Zabil jsi člověka! Tohle není prdel!“ Ani nemrknul a byl přišpendlený ze zdi a Jonathan svíral jeho krk ve svých rukou. „Máš pravdu zabil jsem člověka. Takže jistě chápeš, že pro svoje bezpečí nebudu mít problém zabít dalšího.“

„Dobře,“ zasípal Sebastian. „Poskytnu ti alibi.“ Jonathan povolil sevření a Sebastian se svezl k zemi, kde lapal po dechu.

Magnus se choulil v posteli objímal polštář a plakal. V místnosti byla tma, ani ho to nevzrušovalo. „Alexandře!“ Zaúpěl jako raněné zvíře a zabořil hlavu do polštáře. Jeho tělo se otřásalo zoufalými vzlyky.

Cat vešla do bytu. Věděla, že její nejlepší kamarád bude potřebovat oporu. Nakoukla do ložnice. Magnus se choulil na posteli a srdceryvně plakal. Cat to lámalo srdce. Roztáhla závěsy, aby dovnitř proudilo alespoň trochu světla a posadila se na okraj postele. „Magnusi,“ položila mu ruku na rameno. Ten se na ní podíval s očima plnýma slz. „Ou, pojď sem!“ Přitáhla si ho do náruče a konejšivě ho houpala. „Cat,“ vzlykal Magnus. „Já vím, zlato, já vím!“ Hladila ho po vlasech. „Ani...Ani,“ vzlykal Magnus. „Ani jsem mu nestačil říct, že ho miluju. Miluju ho, Cat.“

„On to věděl, Magnusi. Věděl to! A jsem si jistá, že tě taky miloval.“