Vždycky najdu cestu, jak se k tobě vrátit - 4. kapitola

Alec se schoulil na posteli a objal polštář. Chtěl s někým mluvit, s někým kdo by nebyli jeho sourozenci. Vzpomněl si na Magnuse, ale ten byl pryč a Alec ho nechtěl obtěžovat. Nakonec vytáhl telefon a vytočil jedno číslo. Chvíli to nikdo nebral, pak v telefonu luplo. Alecu? Ozval se z telefonu starostlivý hlas jeho matky. „Maminko!“ Popotáhl Alec. Po tvářích se mu rozběhly slzy. „Je všechno v pořádku?“ Starala se Maryse. „Moh...Mo...Mohla..Bys...Přijít?! Polykal Alec slzy. Připadal si jako malý chlapeček, co se potřebuje stulit mamince do náruče. „Alecu, je pozdě...A je to přes půl New Yorku!“

„Já to sám nezvládnu!“ Zabořil Alec hlavu do polštáře. „Vydrž miláčku. Maminka už jede!“

Maryse Lightwoodová vyběhla v rychlosti z bytu. Alec zněl v telefonu zlomeně. Nikdy nebrečel, naposled jako malý kluk, si si rozbil koleno při své první jízdě na kole. V duchu doufala, že její syn neudělá nějakou hloupost, než se k němu dostane. Dostala se k Alecovu domu, závratnou rychlostí. Nechala taxikáři velké dížko a vydala se ke dveřím. Stiskla zvonek. Nic. Znovu. V Maryse vzrůstala panika. Naštěstí věděla, kde si Alec schovává náhradní klíč. Vyndala ho a odemkla si.

Aleca našla v ložnici. Objímal polštář a spal. Na tvářích mu zasychaly slzy. „Ach zlatíčko,“ přisedla si na okraj postele. Lámalo jí srdce takhle svého syna vidět. Možná že byl uznávaným modelem, ale pro ní to byl její malý chlapeček, kterého chtěla uchránit před celým světem. Vzala peřinu a přehodila jí přes Aleca. „Tak spinkej, miláčku,“ políbila ho na spánek. Zhasla lampičku a tiše za sebou zavřela dveře ložnice a vydala se do pokoje pro hosty.

Aleca probudilo sluníčko a bouchání nádobí. Prvně nechápal, proč spí v košili a v kalhotách od obleku. Pak se mu vybavil předchozí večer a Jonathan, dokonce i noční telefonát. Vylezl z postele a převlékl se do něčeho pohodlnějšího. Svou matku našel v kuchyni, jak smaží palačinky. „Dobré ráno,“ pozdravil Alec. „Dobré ráno,“ usmála se Maryse. „Tak se najez a promluvíme si,“ postavila před něj talíř palačinek a hrnek kafe. „Omlouvám se, že jsem tě táhl přes celý New York.“

„Neomlouvej se a jez. To probereme potom.“

„Tak co se stalo?“ Zeptala se Maryse, když Alec dojedl. „Vzpomínáš na syna Valentina Morgensterna?“ Zeptal se. „Vzpomínám,“ přikývl. „Jonathan, že?“ Alec přikývl. „Jede po mě. Nedávno na jedný akci jsem se opil a skončili jsme spolu v posteli. Nejspíš si myslel, že to pro mě něco znamenalo, protože se mě včera pokusil políbit. Vlastně mě políbil. Vlepil jsem mu facku a utekl jsem.“

„Alecu!“ Objala ho Maryse. „Já mu říkal, že to pro mě nic neznamená. Navíc chodím s Magnusem.“

„Pojď sem,“ zesílila Maryse objetí. „Všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Alec se usmál a položil Maryse hlavu na rameno. „Co kdybychom se šli projít? Čerstvý vzduch ti jenom prospěje,“ navrhla Maryse. „Tak jo,“ souhlasil Alec.

Procházeli se Central Parkem jako za starých časů s kelímky s kávou v ruce. Nemluvili. Maryse Aleca ani nenutila. Věděla, že začne sám. „Pěkný,“ prošel kolem nich mladý muž, mohlo mu být tolik co Alecovi. Alec se po něm nechápavě otočil. „Pěkná rána, mladej!“ Přidal se k mladíkovi postarší pán, který si četl noviny po boku, nějaké ženy...nejspíš manželky. V tu chvíli to Alecovi došlo. „Ne, ne, ne, ne,“ mumlal polohlasně. „Alecu?“ Nechápala Maryse. Alec vyběhl z Central Parku a v nejbližím novinovém stánku si koupil dnešní noviny. Rozevřel je a zoufale zaúpěl. Dvě krásné fotky v barevném provedení jeho a Jonathana. Jak ho Jonathan líbá a jak mu Alec dává facku. „Alecu,“ došla k němu Maryse. „O co jde? Proč jsi tak letěl?“ Alec neodpověděl, jen podal své matce noviny se slovy. „Podívej se sama!“

„No nazdar. Hrdličky nebo trable v ráji? U Aleca Lightwooda jeden neví!“ Citovala Maryse kousek z článku. „Novináři mizerní,“ vrtěla nevěřícně hlavou.

Jocelyn Morgensternová pustila Sebastiana Verlaca do domu. Byli s jejím synem Jonathanem kamarádi už od školky. „Je ve svém pokoji,“ usmála se Jocelyn na Sebastiana. „Děkuji, paní M,“ poděkoval Sebastian a vydal se nahoru. Klepl na dveře hned naproti schodům a nakoukl dovnitř. „Ahoj.“

„Taky ses přišel vysmívat?“ Zeptal se otráveně Jonathan, když si všiml novin v Sebastianově ruce. „Nepřišel. Přišel jsem utěšit kamaráda.“

„Tak to seš první,“ ušklíbl se Jonathan a posadil se. „Přijdu do práce, kolegům jsem pro smích, že mi dal Lightwood pěstí, lidi na ulici se po mě otáčí, máti prohlásila, že mi to patří, táta mlčel ale z jeho výrazu bylo jasný, že to neschvaluje. A Clary? Clary ze mě má tak akorát prdel.“

„Ono to všechny za chvíli přejde uvidíš. Zas si najdou jinou senzaci,“ poplácal mu Sebastian po zádech. „Já ho tak nenávidím. Kvůli němu jsem každýmu pro smích,“ zavrčel Jonathan. „A já myslel, že ho miluješ,“ ušklíbl se Sebastian. „On si z toho vyjde v pohodě a já jsem za kreténa! Ten jeho blbej ksicht nemůžu ani vystát. Řekni mi, co má Bane, co já nemám? Co na něm Alec vidí?!“

„Jo to nevím,“ rozhodil Sebastian rukama. „Nejradši bych ho.....“ Jonathan se zarazil a po tváří mu přeběhl šílený úsměv. „A proč vlastně, ne?!“ Zeptal se s ďábelským úšklebkem. „To se mi nelíbí!“ Vrtěl Sebastian hlavou. „Co máš v plánu? Protože ten tvůj úsměv se mi absolutně nelíbí.“

Alec trávil večer o samotě. Magnus musel dohonit resty, které se mu nakupily, když byl ve Vancouveru. Alec mu slíbil, že až všechno dodělá. Že ho vezme někam daleko, aby hodil všechno za hlavu. Alec taky po incidentu s Jonathanem a novináři potřeboval vypnout. Od knihy ho vyrušilo zazvonění zvonku. Že by si to Magnus rozmyslel a přece jen přišel? Vydal se Alec ke dveřím. K jeho překvapení, za dveřmi nestál Magnus ale Jonathan Morgenstern.

„Co ty tady?“ Zeptal se překvapeně Alec. Jonathan byla poslední osoba, kterou čekal. „Chtěl jsem se ti omluvit.“ Alec se na něj překvapeně podíval a povytáhl obočí. „Fakt jsem to na tý akci přehnal a mrzí mě to. Máš Magnuse, jste šťastní. Můžu jenom doufat, že mi odpustíš a že by z nás někdy mohli být přátelé,“ pokračoval Jonathan ve své řeči. „Asi by bylo blbý, když děláme ve stejném odvětví se nenávidět a vrhat po sobě vražedný pohledy. Opravdu mě to mrzí, Alecu.“ Alec zůstal stát jako přimražený, toho muže před sebou nepoznával. „No teda páni,“ vydechl Alec. „Neříkám, že ti nemůžu odpustit. Koneckonců v našem odvětví, jak ty říkáš, jsou skandály na denním pořádku.“

„No právě,“ usmál se uvolněně Jonathan. Alec se kousl do rtu. „Nechceš jít dál? Můžeme si o tom promluvit,“ navrhl Alec. „Jo díky,“ přikývl Jonathan. A vstoupil do domu.

„Tak se posaď,“ ukázal Alec na gauč. Jonathan se vděčně usmál a zároveň se pobaveně ušklíbl. Na gauči se povaloval Alecův župan, který vnuknul Jonathanovi nápad. „Mohl bych tě poprosit o trochu vody? Nějak mi vyprahlo.“

„Jo jasně,“ přikývl Alec. A zmizel v kuchyni. Jonathan vytáhl ze županu pásek a ušklíbl se. Sbohem, Alecu!

Alec stál u dřezu a napouštěl vodu pro Jonathana do skleničky. Když za sebou uslyšel kroky. „Už to bude.“ Než se stačil otočil, ucítil proti svému krku saténovou látku, která se utahovala. Sklenička mu vyklouzla z ruky a roztříštila se na podlaze. „Jona...Jonathane....“Snažil se Alec vykroutit z jeho sevření. „Co...Co...To děláš?!“ Jonathan přiškrtil látku. „Jsem lidem pro smích. Jsem za blbečka.“

„Myslel jsem....“ Sípal Alec. „Že jsem to přišel urovnat? Tak naivní přece nejsi nebo jo? Miloval jsem tě a tys mě jenom využil. Celou dobu jsem tě musel pozorovat, jak s Banem vrkáte jak dvě hrdličky. To mě ranilo, víš? Ten článek byl poslední kapka. Když tě nemůžu mít já, ať tě nemá nikdo!“

„Jonathane, prosím....“ Alecovi docházel vzduch, před očima mu tančily černé tečky. „Sbohem, Lightwoode!“ Přitáhl Jonathan pásek a Alec se mu bezvládně svezl do náruče.