Ve sněhu

Hob otevřel oči, byl ve Snění. Stál na velké zasněžené louce.

„Vítej, Hobe Gadlingu.“ Ozvalo se za ním.

„Ahoj,“ otočil se Hob a usmál se. „Kde to vlastně jsem?“

„Vítej v Zeleném ráji, jedné z částí mé říše.“

„Moc zeleně zrovna nevypadá,“ poznamenal Hob.

„Copak vy lidé také o sněhu nesmíte?“ Zeptal se Morpheus.

„Jo to, jo ale nikdy mě nenapadlo, že...“

„Že co? Že to není skutečné? Sny jsou velice skutečné, Hobe Gadlingu.“

„Promiň,“ podrbal se Hob ve vlasech.

„Omluva se přijímá,“ usmál se Morpheus. „Tak půjdeme?“ Hob přikývl, načež se sklonil a uplácal sněhovou kouli a hodil jí pro svém příteli.

„Hej!“ Otočil se Morpheus dotčeně. „To sis dovolil dost!“ V očích mu zaplálo a ušklíbl se.

„Jeho Veličenstvo asi tentokrát omluvu nepřijme, co?“

„V žádném případě!“ Ušklíbl se Morpheus pobaveně a vrhnul se po Hobovi a povalil ho do sněhu.

***

„Vysvětlí mi někdo, o co tu jde?“ Otočil se Mervyn po Lucienne s Matthewem, kteří pozorovali dvojici válející se ve sněhu.

„Řekla bych to, ale nechci předbíhat,“ pokrčila Lucienne rameny. V místě, kde leželi Sen s Hobem začaly ze sněhu razit květiny.

„Radši pojďme.“ Trojice opouštěla Zelený ráj, když se za jejich zády ozval Morpheův smích. Lucienne se otočila na Mervyna. „Zajímalo tě to, tak ti odpovím. Je zamilovaný.“