Ve fotografiích -9. kapitola

Alec, Jace a Izzy courali obchodním domem a sháněli vánoční dárky. Ověšení taškami se sešli v kavárně. „Tak nakoupeno?“ zajímalo Maiu, když je spatřila. „To si piš. Jsme rádi, že dárky máme za sebou,“ přikývl Alec. „Dárky taky nějak mám hotový. Ještě pěčení cukroví,“ přidala Maia. „Taky už se těším, až začnu péct,“ usmála se Izzy. „Néééééé!!!“ vykřikli zhrozeně Alec s Jacem. „Myslím, že my s Alecem to pečení zvládneme,“ ušklíbl se Jace. „Svěřil bych jí maximálně máčení v čokoládě,“ přidal Alec. „A tohle poslouchám dennodenně,“ podívala se Izzy na Maiu. „Na druhou stranu ber to s tý lepší stránky, nemusíš nic dělat. Máš dva šikovný chlapy,“ prohodila Maia směrem k Izzy. „To máš pravdu,“ přikývla Izzy. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Magnus. „A hele kdo tu je!“ všiml si Jace a šťouchl loktem do Izzy. Ta se pobaveně ušklíbla. „Na co se zase culíte?“ zeptal se Alec. Než stačili odpovědět, objevil se Magnus za Alecem. „Alexandře, to je milé překvapení.“ Alec otočil hlavu a jemně se usmál. „Magnusi.“

„Koukám, že vás to taky vyhnalo na vánoční nákupy,“ všiml si Magnus jejich tašek. „Jo vytáhla jsem je,“ přikývla Izzy. „Přisedneš si?“ zeptal se ho Alec a kousl se přitom do rtu. „Rád,“ přikývl Magnus a posadil se na volnou židli. „Musela jsem je vytáhnout, jinak by nakupovali na poslední chvíli, jako vždycky,“ zasmála se Izzy. „Izzy, dovol mi abych tě upozornil, že poslední Vánoce jsem oslavil před deseti lety,“ ušklíbl se Alec. „Jediný co jsem tu dělal, bylo že jsem si alespoň vyzdobil byt.“

„Jako bys neznala muže, vždycky všechno na poslední chvíli,“ zasmál se Magnus. „Jo, to máš pravdu,“ přikývla Izzy. Alec s Jacem je jen sledovali s vražedným výrazem v obličeji. „Vzpomněla jsem si, že musím ještě něco zařídit,“ vyskočila Izzy ze židle. „Jacei, budu potřebovat tvojí pomoc.“

„Mojí pomoc? Na co?“ nechápal. Izzy nenápadně kývla k Alecovi s Magnusem. „Jo jasně. Musíme jít, rádi jsme tě viděli, Magnusi.“

„Co?“ nechápal Alec. „Kam....Já vás vážně nesnáším!“ Izzy a Jace se jen pobaveně ušklíbli a dveře kavárny se za nimi zaklaply.

„Tak to vypadá, že jsme tu zůstali sami, Alexandře,“ usmál se Magnus. „Jo,“ pousmál se Alec. Alec s Magnusem dopili. Zaplatili a vyšli z kavárny. „Chceš...um...Můžu...tě doprovodit?“

„Budu rád,“ přikývl Magnus. Už se blížili k Magnusovu bytu, když se Magnus zastavil a ušklíbl se. Sehnul se a uplácal kouli a hodil jí po Alecovi. Ten se otočil a jen viděl v Magnusových očích pobavené ohníčky. „To bylo zákeřné, pane Bane!“ Alec se neváhal sehnout a uplácl kouli a Magnusovi hod oplatil. Za chvíli se oba koulovali jedna radost. Smáli se a bavili se jako malé děti. Alec stál pod stromem, když Magnusova koule minula svůj cíl. A místo Aleca zasáhla větev. Ta se prohnula a Aleca zasypala kopička sněhu. „Sakra! Aááá..To studí!“ Chtěl si Alec vyklepat sníh, co mu zapadal za límec. „Pomůžu ti,“ nabídl se Magnus a tvářil se provinile. „To nic, Magnusi. To je v pohodě,“ usmál se Alec. Jeho výraz se však změnil, když ucítil Magnusovy prsty na svém krku. Jedna jeho část křičela, že je to v pořádku. Ta druhá, která měla navrch spustila flashback. Alec se prudce odtáhl a chytil Magnuse za zápěstí. Magnus Alecovu reakci nechápal. „Alexandře?“ Nic. „Alecu?“

„Nešahej na mě!“ zavrčel. „Jsi v pořádku?“ strachoval se Magnus. „Vůbec se mě nedotýkej!“

„Jestli jsem udělal něco špatně, tak se omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Jo, omluva se přijímá. Jen už to příště nedělej!“ Alec pustil Magnusovo zápěstí. „Tohle byl špatnej nápad. Promiň...Musím...Musím jít!“ S těmito slovy se Alec otočil k odchodu. Magnus za ním nechápavě hleděl, dokud mu Alec nezmizel z dohledu. Co se právě stalo? Nechápal Magnus.