Ve fotografiích - 8. kapitola

V pátek po focení nabídl Alec Magnusovi doprovod. Magnus se svěřil Alecovi s životem v dětském domově a s tím, co ho přivedlo na dráhu modela. Alec mu na oplátku začal vyprávět o soužití se třemi sourouzenci. „Děkuji za doprovod, Alexandře. Jsem doma.“

„To nic nebylo,“ pokrčil rameny Alec. „Až dám fotky dohromady pošlu ti je.“

„A co kdyby ses s nima zastavil? A mohl bys s sebou vzít i ty co fotíš, jako koníčka,“ navrhl Magnus. Alec se nad návrhem zadrhl. „Nebudu tě do ničeho nutit. Prostě to necháme být.“ Magnus to s Alecem nechtěl vzdát, zároveň věděl, že když ho bude do něčeho tlačit, akorát ho od sebe odežene. „Promyslím to,“ kousl se Alec do rtu. „Jistě. Bylo mi potěšením s tebou fotit, Alexandře.“

„I mě. Měj se hezky,“ natáhl Alec ruku. „Ty taky,“ přikývl Magnus a s úsměvem ruku přijal.

Každý den Magnus kontroloval email, telefon si bral s sebou snad i na záchod, v naději, že se mu Alec ozve. Alec však mlčel. Cat si při pohledu na kamaráda povzdechla. Nevěděla, co říct, aby ho nějak těšila. „Třeba se ozve.“

„Neozve, Cat. Byla to pro něj jenom práce. Nic víc,“ zavrtěl hlavou Magnus. „Všechno bude zase dobrý,“ objala Cat Magnuse a konejšivě ho hladila po zádech. „A proč jsi vlastně tady? Neříkej, že tvůj šestý smysl ti naznačovat, že mám trápení,“ uchechtl se Magnus. „Nenaznačoval to máš pravdu. Chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi zítra nepohlídal Madzie. Musím odjet z města a nemůžu jí vzít s sebou.“

„Samozřejmě, že Madzie pohlídám. To je samozřejmost, Cat.“

„Děkuju.“

„Neděkuj. Budu rád, když tu bude se mnou. Užijeme si spolu spoustu srandy.“

Izzy klepla na Alecovu kancelář. „Jdeš na oběd?“ Alec zvedl hlavu a přikývl. Vstal ze židle a vzal si bundu. Po boku s Izzy vyšel z Vogue. „Co je s tebou? Za celou cestu jsi nepromluvit jediný slovo,“ zeptala se Izzy, když se spolu usadili v restauraci poblíž Vogue. „Nic,“ zavrtěl Alec hlavou. „Víš přece, že já toho nikdy moc nenamluvil,“ ušklíbl se. „To sice vím. Ale teď se tváříš jak na mučení.“ Alec po Izzy šlehl pohledem, protože se k nim blížila servírka. Zapsala si objednávku a zase odešla. „Nic mi není, Izzy.“

„Má to něco společnýho s Magnusem?“ zeptala se. Z Alecova pohledu poznala, že uhodila hřebíček na hlavičku. „Izzy, tohle není téma na obědovou pauzu.“

„Čeho se bojíš?“ nenechala se odbýt Izzy. Alec se na ní zoufale podíval a povzdechl si. „Moc dobře to víš.“

„Magnus není Sebastian. Alecu, když se mu otevřeš, může tě překvapit.“

„A co když ne?“ rozhodil rukama Alec. „Co když se mnou nebude chtít mít nic společnýho, až se dozví pravdu?! Já nemůžu Izzy,....Znovu ne!“

„Vím, že ti ublížil ale nemůžeš to vzdát.“

„Nevzdávám to, jen.....Mám strach, Izzy! Nemůžu ho do toho zatáhnout.“

„Madzie, buď hodná. Ať si Magnus nemusí stěžovat!“ nabádala jí Cat, když jí předávala do Magnusova náručí. Holčička přikývla. „Magnusi, ještě jednou děkuju.“

„Vůbec neděkuj. Dělám to rád.“ Cat se s nimi rozloučila a odešla.

Tentokrát to byl Alec, kdo postával ve dveřích Izzyiné kanceláře. Ta zvedla hlavu a sjela Aleca pohledem. Měl za sobě koženou bundu a přes rameno měl pověšenou tašku na notebook a ve tváři byl napjatý a na rtech mu pohrával rozpačitý úsměv. „Co je?“ zeptala se. „Jdu za Magnusem s fotkama.“

„Alecu?“ vydechla překvapeně. „Měla jsi pravdu. Neměl bych to vzdát a někomu bych se měl otevřít.“ Izzy se šťastně usmála. Vstala ze židle a Aleca objala. „Budu ti držet palce.“

„Děkuju,“ usmál se Alec.

Magnus vytáhl pastelky a štos papíru a podal je Madzie, aby si mohla malovat. Chtěl se vedle ní posadit, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře. „Madzie, hezky si maluj. Půjdu se podívat, kdo je za dveřmi.“ Magnus otevřel dveře, k jeho překvapení za nimi stál Alec.

„Alexandře?“ zeptal se překvapeně Magnus. Tohle bylo naprosto nečekané. Po několika probdělých nocích, kdy se Magnus začal vzdávat veškerých nadějí, mu teď přede dveřmi stál Alec Lightwood. „Ahoj, já....um....přinesl jsem ti ty fotky.“

„Pojď dál,“ ustoupil mu Magnus. „Sice tu mám návštěvu, ale jsem si jistý, že jí to vadit nebude.“

„No...Jestli tu máš návštěvu....Můžu přijít jindy...Nechci....Nechci být na obtíž.“ Než stačil Magnus odpovědět, objevila se Madzie v chodbě. „Copak prcku?“ Vzal jí Magnus do náruče. „Ahoj princezno,“ usmál se na ní Alec. Madzie zabořila hlavu do Magnusova krku. „Je dost stydlivá, promiň.“

„To se vůbec neomlouvej. Jakpak se jmenuje?“ Podíval se Alec na Magnuse. „Madzie. Je to dcera mojí kamarádky, mám jí dneska na hlídání.“ Alec přikývl. „Ahoj Madzie, já jsem Alec.“ Madzie se na Aleca podívala a usmála se. Alec jí úsměv oplatil. „Tak jo prcku, vrať se k malování. Já musím tady s Alecem něco vyřídit.“ Madzie přikývla a když jí Magnus postavit na zem, odběhla.

Alec s Magnusem se usadili v kuchyni tak, aby Magnus viděl na Madzie. „Chceš něco? Čaj? Kafe? Vodu?“

„Jenom vodu, díky“ Magnus přikývl a za chvili se vrátil se dvěma skleničkama vody a jednu podal Alecovi. „Dík,“ usmál se Alec. Posadili se k notebooku a čekali až se nastartuje, když za nimi přiběhla Madzie a vyšplhala se Magnusovi do klína. „Chceš se dívat s náma?“ zeptal se Magnus a Madzie přikývla. „Tak dobře.“ Notebook na stole naběhl a Magnuse zaujala Alecova obrazovka byl na ní s blonďákem a černovláskou a všichni tři se šťastně usmívali. Ta černovláska mu byla povědomá. „Tu znám.“

„Co?“ zvedl Alec hlavu od tašky, ve který lovil flashku. „Je mi povědomá.“

„Ty znáš Izzy?“ zvedl Alec obočí. „Odkud?“ zeptal se. „Mám pocit, že mě dovedla do ateliéru, když jsem přišel poprvé na focení s tebou,“ odpověděl Magnus. „Je to moje sestra,“ odpověděl Alec. „Vidím rodinnou podobu,“ přikývl Magnus. „A tohle je můj brácha Jace,“ ukázal na blonďáka. „Tak tady jí nevidím.“ Alec se zasmál. „Jace je adoptovanej. Jeho rodiče se znali s mýma a když Jaceovy rodiče zemřeli, naši ho adoptovali,“ vysvětlil Alec. „Tak to potom chápu.“

„A ještě taková perlička,“ ušklíbl se Alec. „Je to focený ten den, co jsme se my dva potkali.“

„Myslíš, ten den co jsi mi zničil kabát?“ zeptal se smíchem Magnus. „Přesně tak,“ přikývl Alec. „Účet za čistírnu se asi někde ztratil v poště.“

„Neztratil,“ zavrtěl Magnus hlavou. „Nikdy jsem ho neposlal. Takovýhle věci se stávají, Alexandře.“

„Tak jdeme na ty fotky,“ usmál se Alec.