Ve fotografiích - 5. kapitola

„Dobrý ráno,“ zamumlal Alec, když se ráno objevil v kuchyni. „Dobré ráno, jak ses vyspal?“ zajímala se Isabella. „Fajn,“ zalhal. „Vypadáš jako bys toho moc nenaspal,“ všiml si Jace. „Spal jsem dobře!“ Šlehl Alec po Jaceovi pohledem a nalil si kafe. „Alecu, prosím! Mluv s náma, my ti chceme pomoct.“ Alec sklonil hlavu a zadíval se na svůj hrneček s kafem a zavřel oči. Několikrát se zhluboka nadechl. „Sebastian mě málem zabil,“ zašeptal a doufal, že to nikdo neslyšel. Avšak reakce byla jiná. Izzy překvapením vypadla z ruky vidlička. „Ten hajzl!“ zamumlal rozčileně Jace. „Co se stalo, Alecu? Jsme tady, nemusíš se bát.“

„Když jsem se k Sebastianovi nastěhoval, všechno vypadalo v pohodě. Byl chápavej, i chápal, že je to jenom dočasný, než odjedu sem. Pak se ale všechno změnilo a on začal být majetnický a nesmyslně žárlil, na každého, kdo se za mnou jen otočil. Říkal jsem mu, že miluju jenom jeho a o nikoho jiného nemám zájem. Neposlouchal. Když jsem se pak balil do New Yorku, přišel za mnou a když spatřil sbalený tašky, přirazil mě ke stěně a křičel na mě, že nikam nepojedu a že patřím jen a jen jemu. A pak mě začal škrtit, bránil jsem se a pak jsem ztratil vědomí.“ Alec se zadrhl a podíval se po svých sourozencích. Jace měl ve tváři vražedný výraz a Izzy po tvářích stékaly slzy. Alec se nadechl a pokračoval. „Když jsem přišel k sobě, po Sebastianovi nebylo ani stopy. Popadl jsem svoje věci a zmizel jsem dřív, než se stačil vrátit....“

„Já jen nechápu, proč ses neozval. Mohli jsme pomoct!“ vrtěl hlavou Jace. „Už vidím naše, jak mě vítají s otevřenou náručí,“ ušklíbl se Alec. „Neozval jsem se, protože....v tu chvíli nepřemýšlíš logicky, jediný co chceš je být hodně hodně daleko. A později jsem se neozval, protože jsem toho měl až nad hlavu. Práce, práce, práce. Do školy jsem ani nenastoupil, protože jsem se bál, že by mě mohl najít. Místo toho jsem se přihlásil na kurzy na profesionálního fotografa. Takže jsem lítal jak idiot z kurzů do práce. Abych měl na nájem a taky na jídlo. První měsíce byli peklo, ale dostal jsem se přes to, i díky skvělý psycholožce. Po ukončení kurzů, se uvolnilo místo ve Vogue a já po tom skočil. Ač jsem rozumněl módě jak koza petrželi. No a zbytek znáte.“

„Alecu!“ popotáhla Izzy. „Izzy, neplač prosím! Jsem tady. Jsem v pořádku.“ Objal jí. „Já vím, já jen...Vzpomněla jsem si co jsi mi řekl, hned první den Nebylo to nic pěknýho, teď už vím, co jsi tím myslel.“

„Nejradši bych ho...“

„Já vím, Jacei!“ pousmál se Alec. Jace Aleca i Izzy objal a všichni tři zůstali hodnou chvíli v sourozeneckém objetí.

Magnus zrovna dosnídal, když se mu rozezvonil telefon. Na displeji blikalo neznámé číslo. „Bane,“ představil se, když ho zvedl. Dobré ráno, pane Bane tady Lydia Branwell z časopisu Vogue. Ráda bych se s vámi domluvila na focení pánských zimních kabátů.

„Bude mi potěšením, slečno Branwellová,“ usmál se Magnus, i když věděl, že ona ho nemůže vidět. Po telefonu si domluvili detaily a rozloučili se. Magnus se lehce pousmál a vytočil číslo na Catarinu. „Vážně by mě zajímalo, co je tak důležitýho, Bane.“ Ohlásila se do telefonu. „Já vím, že by to mohlo počkat, ale já jsem nadšenej jak dítě o Vánocích.“

„Zklidni hormon a vyklop co se stalo, tak úžasnýho.“

„Budu fotit pro Vogue!“ Catarina na druhé straně se zarazila a pak se rozesmála. „Čemu se směješ?“ nechápal Magnus. „Víš, kdo fotí pro Vogue?“ zeptala se ho se smíchem. Magnus se zarazil. „Nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl. „Vysoký, černé vlasy, lískové oči....Nic?“

„Nějak tápu.“

„Bane, s tebou je kříž,“ povzdechla si Catarina. „Tak jinak. Rozlévač kávy, už je ti povědomé?“ Magnus měl chuť bouchat hlavou do stolu. „Prosím tě, ve Vogue je tucet jiných fotografů. Přece si nemyslíš, že bych mohl fotit zrovna s ním.“

„Nikdy nevíš,“ zněla odpověď. „Tak se měj, ty sudičko!“ rozloučil se s ní Magnus se smíchem.

Alec s Izzy vstoupili do budovy a zamířili k výtahu. Oba mlčeli, na obou ležela tíha rozhovoru s rána. „Klidně na mě mluv. Nemusíš na mě brát ohledy,“ otočil se Alec k Izzy, když se za nimi zavřely dveře výtahu. „Je to deset let.“

„Já nevím, co mám říct,“ zavrtěla hlavou. „Pro tebe je to možná deset let. Ale já se to dozvěděla dneska. Je to čerstvý.“

„I mě to přijde jako by to bylo včera. Čas od času ještě mívám noční můry a myslíš, že se nebojím, že si mě najde?“

„Jak jsme řekli s Jacem. Nenecháme nikoho, aby ti ublížil.“ Alec s drobným úsměvem na tváři přikývl.