Ve fotografiích - 4. kapitola

Izzy s Alecem vešli do posilovny. „Kancelářské krysy se přišli protáhnout?“ zasmál se Jace, když je uviděl. „Nejsem kancelářská krysa,“ ušklíbl se Alec. „Fotím i v terénu. Takže se dost nalítám.“

„Tak jsem to nemyslel,“ omlouval se Jace. „Však v pohodě,“ mávl nad tím Alec rukou. „A co společná večeře, kluci?“ navrhla Izzy. „Uvařím.“

„Néé!“ zhrozil se Jace. Alec mezi nima nechápavě střílel pohledem. „Sprosťáku!“ švihla Izzy po Jaceovi pohledem. „Alec mě nezklame, že ne velkej brácho?“ otočila se na Izzy na Aleca. „Ne, jasně že ne,“ přikývl Alec. „Tak teď sis podepsal ortel smrti, v lepším případě jen ukrutné bolesti břícha,“ ušklíbl se Jace. „Nechápu, o čem to mluvíš,“ rozhodil Alec rukama. „Její vaření je katastrofa,“ ušklíbl se Jace. „No dobře. Co filmový večer a něco si k tomu objednáme? Přespat můžete u mě.“

„To zní dobře,“ přikývl Jace. „Co říkáš, Alecu?“

„Jo proč ne,“ pokrčil rameny.

„Co táhneš?“ zasmál se Alec, když uviděl Jace před Isabelliným vchodem s několika krabicema. „Chceš s tím pomoct?“

„Hlavně mi pojď, podržet dveře,“ ušklíbl se Jace. „Jinak v tom jsou piva a chlebíčky. Opravdu bychom neměli Izzy s vařením důvěřovat.“

„To si rád poslechnu,“ ušklíbl se Alec. „Jinak nesu víno a nějakou kořalku. U mě se toho alkoholu moc nenajde. Jenže jak se zdá i dámy ve Vogue jsou děsně kreativní, co se týče vymýšlení dárku k narozeninám.“

„Zkusím hádat? Flaška, flaška, flaška...“

„Trefil!“ zasmál se Alec. „Dávat abstinentovi flašku, je vážně úžasný.“

„Já jim říkal, ať mi flašku nekupujou,“ zašklebil se Alec a zazvonil. „To máš marný, Alecu. S ženskýma je kříž.“

„To nemůžu bohužel posoudit,“ pokrčil rameny a usmál se na Izzy, která jim otevřela.

„Tak co ten chudák, cos ho polil kafem?“ zeptala se Izzy Aleca. Ten se málem zadusil nudlema. „Neozval se. Považuji to za uzavřenou záležitost,“ odpověděl. „Tebe mrzí, že se neozval, že jo?“

„Přestaň, Izzy!“ zavrčel Alec. „Líbí se ti?“ usmíval se Jace. „Ty taky. Tohle mi fakt nechybělo!“ protočil Alec očima. „Líbí se mu,“ mrkla Izzy na Jace. „Taky si myslím,“ přikývl Jace. „A vy dva byste měli sklapnout. Protože do mýho milostnýho života vám nic není.“

„Milostného života? Ty nějakej máš?“ vyprskla Izzy smíchy. „Co jsi odešel od Sebas.....“

„Drž hubu!“ zařval Alec. Zavřel oči a snažil se vnitřně se uklidnit. „Alecu, já.....Omlouvám se! Nechtěla jsem...“

Sebastian seděl na gauči a sledoval fotbalový zápas. Kromě televize bylo v bytě ticho. Alec v Sebastianově pokoji balil. Chystal se do New Yorku. Nastupoval tam do školy a našel si tam i práci. Bylo na čase se pohnout dál. Musel pryč! Nebylo na výběr! Nacpal do tašky poslední věci a zatáhl zip. Tak to vypadá, Lightwoode, že jsi připraven na další krok ve svém životě!

„Lásko,“ objal ho Sebastian ze zadu a políbil ho zezadu na krk. „Co ty tašky?“ zbystřil Sebastian. „Říkal jsem ti, že odjíždím do New Yorku,“ otočil se mu Alec v náručí. „Tys to myslel vážně?“ Sebastian vypadal zklamaně, ale Alec v jeho očích zachytil i vztek. „A cos myslel? Nemůžu tady zůstat. Víš to stejně dobře, jako já!“

„Když jsi sem přišel, řekl jsem ti, že tu můžeš zůstat, tak dlouho jak jen budeš chtít.“

„Já vím,“ přikývl Alec. „Ale oba přece cítíme, že tohle nejde. Už to není jako dřív. Oba jsme věděli, že je tohle bylo dočasný řešení, když mě naši vyhodili.“

„Já tě miluju!“ políbil Sebastian Aleca a při tom ho kousl do rtu. „Já tebe taky, není to lehký. Ale musím odejít.“

„NIKAM NEPŮJDEŠ!“ Vykřikl Sebastian a přišpendlil Aleca na zeď. „Co děláš?!“ vyjekl překvapeně Alec. „Patříš mě, rozumíš tomu!! Jsi můj!“

„Sebastiane?“

„Řekl jsem, že nikam nepůjdeš!“ zasyčel mu Sebastian do obličeje.

Alec cítil, jak Sebastianovy ruce začaly tlačit proti jeho krku. „Co to děláš? Přestaň!“ Snažil se Alec od sebe Sestiana odtáhnout. „Ty odsud neodejdeš!“ Sevřel Sebastian Alecův krk pevněji. Ten se snažil bránit, pomalu mu docházel vzduch. Poslední co si viděl, byl Sebastianův ďábelský úsměv a pak všechno zčernalo.

„Izzy, myslím, že je v šoku!“ Jace střílel z Alecova bledého obličeje na Izzy a zpátky. „Alecu, hej! Slyšíš mě? Přines mi vodu!“ Izzy přikývla a zmizela v kuchyni. „Jsi v pořádku, Alecu? Nikdo ti neublíží.“ Alec párkrát zamrkal a podíval se na Jace. „Jacei?“ Jace s úlevou vydechl. „Dobrý?“

„Jo. Asi. Jo,“ přikývl. „Tady. Napij se!“ Převzal Jace od Izzy skleničku a podal jí Alecovi. „Děkuju,“ usmál se slabě Alec. „Za nic, velkej brácho!“

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se Jace. Alec zavrtěl hlavou. „Jsem unavený.“ Vrátil se do doby, kdy chodil k psychologovi, při každém flashbacku se cítil vyčerpaně. „Samozřejmě. Pojď, ukážu ti, kde budeš spát.“ Odvedla ho Izzy do pokoje pro hosty. „Odpočiň si. Hezky se vyspi, velkej brácho.“

„Děkuju, Izzy,“ pousmál se. „Za nic,“ usmála se nazpátek a zavřela za sebou dveře.

Izzy se vrátila k Jaceovi, který zrovna uklízel prázdný flašky a skleničku. „Jak je mu?“ zeptal se. „Upřímně? Nevím. Pořád byl bledej. Bledší jak tyhle stěny. Jak mu máme pomoct, když se nám neotevře?“

„Přemýšlel jsem,“ začal Jace. „Celou dobu byl v pohodě. Tohle celý začalo, až když jsi začala mluvit o Sebastianovi.“

„Ty si myslíš....“

„Jestli mu ten bastard ublížil, tak ho zabiju!“ rozčílil se Jace. „Ráno moudřejší večera. Uvidíme ráno,“ pokrčila rameny Izzy. „Jdeme spát.“

Naproti tomu Alec nebyl schopný zamhouřit oči, zíral do stropu a po tvářích mu tekly slzy, vzlyky musel dusit v polštáři, aby nepřítáhl pozornost svých sourozenců. Usnout se mu podařilo až nad ránem.