Ve fotografiích - 12. kapitola

Jace, Alec a Izzy seděli u Izzy v obýváku u stromečku a Jace se nadšeně jako malé dítě vrhnul pod něj a rozdával dárky. „Některý věci se nemění,“ rozesmála se Izzy a Alec se na ní nechápavě podíval. „Ale,“ protočila očima. „Vždycky se s Maxem dohadovali, kterej z nich bude rozdávat dárky.“

„Tak to jo,“ usmál se Alec. „Jak sis to vlastně včera užil?“ zeptala se Izzy. „Bylo to fajn. Ty děti byly naprosto kouzelný. Měli bychom se od nich učit, jak se radovat z maličkostí.“

„Tomu věřím,“ otočil se Jace. „Moment, vy mluvíte o tom rande, na kterým byl Alec s Magnusem?“

„To nebylo rande a říkám to po miliontý.“ Bytem se rozezněl zvonek. „Čekáte někoho?“ zeptal se Alec. „Ne,“ zavrtěli Jace s Izzy hlavou.

„Magnusi!“ vyšplhala se mu Madzie do náruče. „Ahoj srdíčko.“

„Strejdo, Santa mi přinesl dárečky.“ Magnus se usmál. „To jsi musela bejt moc hodná.“

„Byla,“ přikývla Madzie. „Ahoj Magnusi,“ usmála se na něj Catarina. „Ahoj,“ odpověděl jí na pozdrav. „Díky, že jsi přišel.“

„Já děkuji za pozvání, Cat. Jak říkal Rozlévač kávy “Lepší než sedět doma a čučet do zdi.“,“ zasmál se Magnus. „Já myslela, že už mu říkáme jménem a ne přezdívkou,“ mrkla na něj Cat. „Říkáme, jen jsem provokoval.“

„Kdo je Rozlévač kávy?“ zeptala se Madzie. „Tomu bys nerozumněla, srdíčko.“

Jace otevřel dveře a za nimi stáli Maryse, Robert a Max. No to si děláte,..., napadlo Jace. „Jacei, kdo....?“ Izzy ztuhla a hodila pohledem do obýváku. „Můžeme dál?“ zeptala se Maryse. „No..Máme snad na výběr?“ zeptal se sarkasticky Jace. „Nebuď drzej!“ varoval ho Robert. „Nechme toho. Jsou Vánoce. Rodina by měla být pohromadě.“ Rodina by měla být pohromadě? Vážně? A proč jste se za celých deset let ani jednou nenamáhali alespoň na ty Vánoce Alecovi zavolat, co?

Jace, Izzy, Robert, Maryse a Max vešli do obýváku a Robert s Marysou ve futrech ztuhli, když spatřili Aleca. „Alecu!“ vykřikl radostně Max a bratra objal. „Maxi! Co tady....?“ Zvedl hlavu a zarazil se. Chvíli se měřil s rodiči pohledem. „Matko?“ vydechl překvapeně. „Roberte!“ dodal s hořkostí v hlase. Ani by ho nenapadlo mu říkat, otče. Robert Lightwood to řekl jasně, že nemá syna.

Madzie vyšplhala Magnusovi do náruče. „To je pěkná panenka,“ usmál se Magnus na Madzie a pohladil jí po vlasech. „Jak se jmenuje?“

„Alex,“ špitla Madzie stydlivě. „To je krásné jméno. A pročpak Alex?“ Catarina se rozesmála. „Co je?“ podíval se na ní Magnus. „Zkus hádat.“

„Ne!“

„Jo. Maminko, jak se jmenuje ten strejdův kamarád s těma fotkama. Byl na mě moc hodnej.“ Magnus si vložil hlavu do dlaní. „Když je řeč o Alecovi, Luke říkal,že jsi ho vzal včera s sebou.“

„A pak, že je New York velké město a všechno se tu utají,“ protočil očima Magnus. „Jo byli jsme u dětí s Alecem. Představ si, ty děcka si Aleca hned zamilovaly. Alec mi taky přišel uvolněnější a šťastnější.“

„Stalo se mu něco, že jo? Něco hodně zlýho?“ zeptala se Catarina a Magnus přikývl. „To mě mrzí.“

„Jo to mě taky. Právě proto, nemůžu, Cat. Nemůžu mu říct, co k němu cítím.“

„Měl bys mu to říct. Buď to vyjde a nebo z toho oba vyjdete se zlomeným srdcem. Nic horšího se stát nemůže.“

Maryse, Robert a Alec se měřili pohledem. „Je krásné, že jsme se tu takhle sešli,“ usmála se Maryse. Skáču radostí! Protočil Alec očima. „Jak dlouho jsi vlastně v New Yorku, Alexandře?“ zeptal se Robert. Nedělej, že tě to zajímá! „Jmenuju se Alec. Žiju tu deset let.“

„Sebastian říkal, že jsi od něj odešel.“ Pohádky mám rád! Fakt by mě zajímalo, co vám navykládal. Pochybuju, že vám řekl, že se mě pokusil uškrtit. „A řekl vám proč?“ Izzy si vyměnila pohled s Jacem. „No já myslím, že tohle není téma na Vánoce. Navíc je oběd.“

„Můj syn odešel od svého přítele, chci vědět proč,“ řekl Robert. „Jacei,“ otočil se Alec na Jace. „Tys odcházel od Sebastiana nebo snad Max?“

„Ne rozhodně ne. A Maxovi bychom s Izzy ani nedovolili se k tomu bastardovi přiblížit.“

„Tak vidíš Roberte, žádný s tvých synů od Sebastiana neodcházel.“

„Alexandře!“ zvýšil Robert hlas. „Alecu! A řekl jsi to sám. Nejsem tvůj syn.“

„Tak se nehádejte!“ zasáhla Maryse. „My se nehádáme. My si jen ujasňujeme fakta!“ ušklíbl se Alec. „A vůbec. Dobrou chuť.“

Robert se usadil na gauč vedle Aleca, ten si ho přeměřil pohledem. „Hádám, že je na místě omluva,“ začal Robert. „Jo,“ odpověděl Alec prostě. „Nečekám, že mi někdy odpustíš. Toho co jsem udělal, jsem začal vzápětí litovat.“

„A proč ses neozval?“

„Nevěděl jsem, jestli bys se mnou chtěl mluvit.“

„Já na to čekal!“ prskl Alec. „Možná...Teda spíš určitě bych se nevrátil. Ale omluva bejt mohla.“ Alec uhnul pohledem. „Co ti udělal?“

„To už je jedno,“ odpověděl Alec. „Jestli ti nějak ublížil.“

„Je to deset let. Nechci a nebudu se k tomu vracet.“

„Dobře,“ přikývl Robert a zvedl se. Jace stál ve dveřích a střílel mezi nima pohledem. „Jsi v pořádku?“

„Já nevím, Jacei,“ pokrčil Alec rameny.