Ve fotografiích - 10. kapitola

Alec za sebou zabouchl dveře, odložil tašky na botárnu a svezl se po dveřích k zemi. Dal si hlavu do dlaní a konečně si dovolil se rozbrečet. Všechno zkazil! Všechno! A za všechno mohl Sebastian, který mu zničil život. Chvilku trvalo, než se Alec uklidnil natolik, že byl schopný normálně fungovat. Vytáhl telefon a zavolal Izzy. „Izzy, mohla bys prosím přijít?“ zeptal se, když mu hovor přijala. Jasně a kde jsi?

„Doma.“

Jsem tam za pět minut.

Izzy našla Aleca, jak sedí na gauči s hlavou v dlaních. Opatrně si k němu přisedla a objala ho kolem ramen. Alec se na ní podíval a jí jeho výraz připomněl dobu, před několika měsíci, kdy se dozvěděli o Sebastianovi. „Co se stalo, Alecu?“ zeptala se opatrně. Ten jen zavrtěl hlavou. „Prosím!“ zašeptala a přitáhla si ho k sobě blíž. „To bude v pořádku. Všechno bude v pořádku,“ hladila ho po vlasech. „Měl jsem flashback před Magnusem,“ odpověděl tiše. „A?“

„Byl jsem na něj hnusnej a nechal jsem ho nechápavě stát na ulici,“ kousl se Alec do rtu. „Oh zlato. Měl bys mu to říct, Alecu.“

„Já...Já..Já..Nemůžu, Izzy,“ zavrtěl hlavou. „Magnus to pochopí. Rozhodně tě nebude odsuzovat.“ Alec lehce přikývl a podíval se na Izzy prosebným pohledem. „Zůstaneš?“

„Zůstanu,“ přikývla Izzy.

„Dobré ráno,“ usmála se Izzy na Aleca. „Dobrý,“ podrbal se ve vlasech. „Byla jsem pro snídani.“

„Tos nemusela,“ pousmál se Alec. „Ale jo,“ protestovala Izzy. „Jak je ti?“

„Už líp,“ odpověděl Alec a přitáhl si k sobě kelímek s kávou a croissant. „Tak se najez a jdeme makat, brácha,“ ušklíbla se Izzy. „ Jo.“

Alec se po práci coural Central Parkem. Stál na mostě a zíral na vodní hladinu pod sebou. Byla celkem zima, ale Alecovi to nevadilo. Byl ztracený ve vlastních myšlenkách. Vlastně Izzy v podstatě utekl. Chtěl být sám. Když se vedle něj někdo postavil. Nevěnoval dotyčnému pozornost. Odtáhl se od zábradlí, hlavu natočil a brada mu lehce poklesla. Vedle něj stál Magnus.

Magnus se rozloučil se svým kamarádem Raphaelem, se kterým se stavil na kafe a pokec. Rozhodl se, že si zkrátí cestu přes Central Park. Přemýšlel o tom, co se stalo včera. Alec byl celou dobu v pohodě, klasicky nervózní. Pak se najednou jeho chování změnilo. Magnus nechápal proč. A co udělal špatně? Povzdechl si. Zvedl hlavu a pár metrů před sebou spatřil stát Aleca. Dodal si odvahu a došel až k němu. Postavil se vedle něj a mlčel.

„Magnusi?“ zeptal se překvapeně. „Ahoj,“ zašeptal Magnus s obavami v hlase. Alec si jich všiml. „Hele...Já...Ten včerejšek. Omlouvám se. Vím, že jsem to přehnal.“

„To přehnal. Nevím, co jsem udělal špatně.“

„Ty nic,“ sklonil Alec provinile hlavu. „Opravdu mě to mrzí. Ale ty za nic nemůžeš. Nikdy jsi nemohl.“ Magnus se na Aleca nechápavě podíval. Neměl ani ponětí, o čem mluví. „Alexa...“

„Je tu něco co bys měl vědět!“ Podíval se na něj Alec a Magnus v jeho očích zahlédl, co nedokázal přesně identifikovat. Strach, bolest, odhodlání. „Nemusíš mi nic vysvětlovat.“

„Musím!“ zavrtěl Alec hlavou. „Alexandře?“

„Chci, abys to věděl! Potřebuju, abys to věděl. Až ti to řeknu, tak všechno pochopíš.“

„Já tě nechci do ničeho nutit.“

„Nenutíš! Chci to sám!“ zavrtěl Alec hlavou a zahleděl se do dálky. Nastalo ticho. Magnus se nadechoval, že něco řekne. Ale přerušil ho Alecův hlas.

„Bylo mi sedmnáct. Skoro osmnáct, když jsem si našel přítele. Sebastiana. Byl skvělej, milej, hodnej, pozornej. Vlastně jsme se znali už od školky. Byl synem kamaráda mého otce. Trávili jsme spolu spoustu času. A pak to přišlo, taková ta první láska ze střední. Sebastianovi rodiče byli smíření s tím, že si jejich syn nikdy nepřivede domů holku. Dlouho jsem se odhlodlával k vlastnímu coming outu. Jednou večer jsem to našim řekl. Matka přímo neřekla nic, ale v jejím výraze bylo vidět, jak jí to zranilo a zklamalo. Jaké zklamání je její prvorozený, perfektní chlapeček. Na slova otce nezapomenu nikdy, řekl....řekl, že nejsem jeho syn a že mám hodinu na to, abych si sbalil všechny svoje věci a opustil jeho dům. Šel jsem. Zůstal jsem u Sebastiana, našel jsem si práci v kavárně. Měl jsem tady nastoupit na vysokou, což jsem nakonec neudělal. Ale to předbíhám. Čím víc se blížil můj odjezd do New Yorku, tím se začalo Sebastianovo chování měnit. Začal nesmyslně žárlit na každého, kdo se na mě jenom podíval. Říkal jsem mu, že miluju jenom jeho a nikoho jiného. A že ho nikdy neopustím. Ani když budu pryč. A že to nějak společně zvládneme. Všechno marný. Den před mým odjezdem, přišel za mnou do pokoje. Objal mě a políbil mě. Pak si všiml sbalených tašek. Chvíli jsme se dohadovali a on mě zčistajasna, přirazil ke stěně. Bránil jsem se. Křičel na mě, že patřím jemu a že rozhodně nikam nepojedu. Začal mě škrtit. Pomalu mi docházel vzduch a pak jsem ztratil vědomí. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Ale když jsem se probral po Sebastianovi nebylo ani památky. Popadl jsem svoje věci, chytil jsem prvního taxíka a nechal jsem se odvést na letiště. Nechal jsem za sebou všechno. Vykašlal jsem se na školu, našel jsem si práci, podnájem a začal jsem nový život. Daleko od všech, které jsem kdy znal. Pak mi v oku přistály kurzy na fotografa. Focení mě bavilo, tak jsem se přihlásil. Do toho psycholog, potřeboval jsem se vyhrabat z toho, co mi Sebastian udělal. Protože mě to pronásledovalo v nočních můrách, dostával jsem záchvaty paniky. Že si mě najde. Přijde si pro mě a dokončí, co začal....“

Alec se odmlčel. To ticho mezi nimi bylo děsivé. Magnus ho mlčky pozoroval a snažil se si srovnat v hlavě, co právě slyšel. „Takže,“ začal Magnus. „To včera....? Když jsem se tě dotknul....“

„Vrátilo se mi to. Vybavila se mi vzpomínka na to, jak se mě Sebastian snažil uškrtit,“ dopověděl Alec za Magnuse. „Věděl jsem, že bys mi neublížil. Ale nemohl jsem tomu zabránit.“

„Alexandře, mrzí mě to. Možná jsem ti neublížil fyzicky, ale...“

„Ty za nic nemůžeš. Nevěděl jsi to. Nikdy jsem to nikomu neřekl. Celých deset let, až teď v několika měsících. Jaceovi, Izzy a tobě.“

„Proč?“ Alec se na Magnuse zadíval a pousmál se. „Protože ti věřím. Nevím proč, ale věřím ti.“