The Sound of Her Wings

Hob otevřel dveře svého bytu a pustil svého cizince, aby prošel jako první. Celou dobu v The New Inn mu připadal skleslý, kromě té počáteční omluvy z něj nevyšlo ani slovo. Ne, že by před tím byl nějak zvlášť ukecaný, ale Hob ho nechtěl stresovat, ještě víc davy lidí, které v hospodě proudili.

***

„Tady,“ podal mu deku. Na cizincově tváři se objevil vděčný úsměv. „Udělám čaj.“ Chtěl Hob odejít do kuchyně.

„Morpheus.“

Hob se zarazil v půlce kroku a otočil se. „Cože?“

„Moje jméno.“ Dostalo se mu odpovědi.

„Rád tě konečně oficiálně poznávám,“ usmál se Hob a odešel, pro ten čaj.

***

„Víš,“ podal Hob Snu jeden ze šálků. „Celá staletí jsem přemýšlel, co vlastně jsi. Víla, čaroděj, bůh...“

„Nejsem bůh,“ odpověděl Sen. „Jsem mnohem starší, než bohové. Jsem Sen z Věčných.“ Sen si hřál ruce o hrnek a pozoroval, přitom Hoba, který se snažil informace zpracovat.

„Takže tohle je sen, neděje se to doopravdy?“

„A kdo říká, že sny nejsou skutečné?“ Ušklíbl se Sen.

„Proč teď? Proč mi říkáš, kdo jsi po 630 letech?“

„Nejspíš,“ odmlčel se. „Důsledek sto let v izolaci.“

„Mrzí mě, co se ti stalo.“

„To není tvoje vina, Hobe Gadlingu.“

„Můžu....Nechci dostat košem, jako posledně. Ale můžu tě obejmout?“

„Můžeš,“přikývl Sen. Hob ho sevřel v náručí. Sen mu váhavě objetí oplatil a zabořil hlavu do Hobova ramena a dovolil několika slzám, aby mu stekly po tváři.