Světlo ve tmě - 5. kapitola

Magnus už začínal být zoufalý, prohledal půlku nemocnice a po Alecovi ani stopa. Kam jsi zmizel? „A nebyl u něj někdo?“ Otočil se na Cat. „Helen na recepci říkala, že se po něm sháněl sympatickej blonďák. A když ho pak viděla odcházet, že byl rozrušený.“

„Verlac. Sebastian Verlac.“

„Kdo to je?“ Zeptala se Cat Magnuse. „To je ten druhý kluk, co seděl na tý motorce.“

„Ten, co od nehody utekl?“ Zjišťovala Cat. Magnus přikývl. Magnusovi se rozezvonil telefon. „Ano. Dobře díky.“ Magnus se otočil na Cat. „To byl Meliorn. Našli Aleca, na střeše. Jsem jediný s kým mluví. Jdu si s ním promluvit.“

Alec se zakloněnou hlavou pozoroval večerní oblohu. Na tváři měl zbytky zasychajících slz. „Alexandře?“ Oslovil ho opatrně Magnus. Alec se otočil. „Magnusi, co tady děláš?“

„Zbláznil ses? Celá nemocnice je na nohou, protože tě hledáme.“ Alec sklopil oči. „Asi jsem zapomněl hlídat čas. Potřeboval jsem být chvíli sám.“

„Tak pojď, pomůžu ti dolů.“

„Chodit mi zatím moc nejde,“ trhl Alec rameny. Magnus se musel usmát, došel k Alecovi a zatlačil do vozíku. Když se oba objevili na oddělení, všem se ulevilo. Obávali se nejhoršího.

„Tak“ zamuchlal Magnus Aleca do peřin. „Zkus spát.“

„Nemůžu,“ zamumlal Alec. „Když zavřu oči. Vidím ho.“

„Skočím ti pro prášek.“ Magnus se po chvíli vrátil. „Tohle ti pomůže usnout.“ Alec si vzal prášek a zapil ho. „Zůstaneš tu, než usnu?“ Zeptal se Magnuse. „To víš, že ano,“ přikývl Magnus. Alec po pár minutách konečně usnul ale Magnus se neměl k tomu se zvednout a odejít. Pozoroval klidnou tvář spícího mladého muže a usmíval se.

„Magnusi.“ Magnus se zavrtěl, ale neprobudil se. „Magnusi! Měl bys vstávat.“

„Ještě nechci,“ zamumlal Magnus rozespale. „Budou tě bolet záda.“ Magnus otevřel oči, hleděl na něj pár lískových očí. „Ty židle nejsou moc pohodlná postel,“ ušklíbl se Alec. „Musel jsem tu usnout,“ zvedl se Magnus ze židle, aby se protáhl. „To se divím, protože na tý židli bych neusnul.“ Dveře se otevřely a dovnitř vešla sestra se snídaní. „Magnusi, co ty tady?“ Zajímala se. „Byl jsem zkontrolovat pacienta,“ odpověděl. „Tak se pořádně najezte, pane Lightwoode. Máte před sebou náročný den,“ otočil se zpátky k Alecovi. „Jistě,“ přikývl Alec a musel se kousnout do rtu, aby potlačil výbuch smíchu. Krátce po snídani se znovu otevřely dveře. Alec zvedl hlavu a ve dveřích uviděl svého otce. „Tati?“

„Ahoj Alecu, přišel jsem se rozloučit. Nemohl bych odjet a nezajít za tebou.“

„Odvolali tě?“ Zeptal se Alec. „Jo, říkal jsem jim, že mám syna v nemocnici. Ale služba je služba.“

„Nemusíš nic vysvětlovat,“ zavrtěl Alec hlavou. „Opatruj se, Alecu.“

„Ty taky.“

„Vrátím se, co nejdřív to půjde,“ objal ho Robert. „Měj se.“

„Magnusi, copak?“ Všimla si Dot, když si Magnus masíroval krk. „Nějak jsem se blbě vyspal,“ pokrčil Magnsu rameny. „Však jsi měl takovou pohodlnou postel,“ rýpl si Alec. „Já se starám a on bude ještě drzej!“ Zhrozil se na oko Magnus. „Co to znamená?“ Střílela Dot mezi oběma pohledem. „Magnus mi usnul na židli u postele,“ pokrčil Alec rameny. Dot se na Magnuse podívala vědoucím pohledem. „Tak se do toho pustíme,“ obrátila svůj pohledem k Alecovi.

„Dobře, moc dobře,“ usmívala se Dot a podávala Alecovi berle. „Tak to zkusíme.“ Alec přikývl. „Nenech se rozptylovat, jako by tu s tebou nikdo nebyl.“

„Budu se snažit,“ přikývl Alec. Po pár krocích se Alecovi zvrtla noha. „Hej,“ zachytil ho Magnus. „Dobrý, je to dobrý.“

„Děkuju,“ usmál se Alec a jejich pohledy se střetly. Dot jenom protočila očima. „Nechám vám soukromí. Lehátko tu máte, až skončíte jenom na mě klepněte. Jako puberťák,“ prohodila směrem k Magnusovi a odešla.

„Jak to myslela?“ Zeptal se Alec Magnuse, když ho Magnus posadil zpátky na vozík. Magnus se jenom usmál. Nevinný sladký Alexander. „Jak bys řekl?“ Zvedl Magnus obočí. „Nevím,“ zavrtěl Alec hlavou. „Myslela to tak, že si to na tom lehátku máme spolu rozdat.“

„To jako....Tamto?“ Zrudl Alec jako rak. „Jo, jako tamto,“ přikývl Magnus. „Ale já...“ Alec netušil, kam s očima. „Hej, hej. Promluvíme si, ano?“ Alec přikývl. „Dot to řekla jenom protože ví, že se mi líbíš.“

„Líbím? Já tobě?“ Magnus přikývl. „Ale já jsem...já nejsem...nejsem ničím zajímavý. Nejsem ani pěkný, jsem úplně obyčejný. A teď navíc mrzák, kdo by chtěl mrzáka?“ Magnuse Alecova slova překvapila, nejdřív na něj chtěl křičet, ale pak si všiml, že se Alecovi třese spodní ret a že nemá daleko k slzám. „Ne, ne ne, pojď sem,“ objal ho Magnus. Alec mu zabořil hlavu do ramene. Magnus cítil, jak se mu Alecovi slzy vpíjejí do pláště. „Šššš, neplač. No tak, jenom klid,“ hladil ho konejšivě po zádech. „To není pravda, že nejsi ničím zajímavý. Nejsi pěkný, jsi nádherný. A nemyslím, si, že jsi obyčejný a už vůbec nejsi mrzák.“ Alec zvedl hlavu. „To si vážně myslíš?“ Popotáhl. „Jinak bych to neříkal,“ usmál se Magnus. „Promiň,“ omlouval se Alec. „Proč se omlouváš?“

„Za ten výbuch před chvíli.“

„Neomlouvej se,“ zavrtěl Magnus hlavou. „Vůbec se neomlouvej za to, co cítíš. Stalo se ti něco, s čím není snadný se vyrovnat. Takže můžeš mít emocionálních výbuchů kolik chceš.“

„Pomůžeš mi?“ Zeptal se stydlivě Alec. „Vždycky, když mi to dovolíš.“