Světlo ve tmě - 4. kapitola

„Vzestup a pád Agentury DODO,“ přečetla si Tessa na obálce. „Je to pěkný?“ Alec zvedl oči od knížky, zaklapl jí a odložil jí vedle sebe na lavičku. „Vy nejste z těch co to vzdávají, co?“ Ušklíbl se. „Nikdo z nás není. Chceme ti pomoct.“ Alec se podíval na svoje ruce v klíně. Byl v nemocnici už měsíc a půl a už mu opravdu lezlo na nervy. „Chtěl bych domů,“ stekla mu po tváři slza. „My všichni chceme, aby ses dostal domů co nejdřív. To bys, ale musel začít znovu spolupracovat. Vím, že při tvém neúspěchu na rehabilitaci se v tobě něco zlomilo. Ale musíš to zkoušet dál, nemůžeš to vzdát, nebo chceš být upoután na vozík?“

„Stejně bych o berlích daleko nedošel.“

„Zatím. Jsou lidé, co jsou na tom hůř, Alecu. Ale bojují, nevzdávají to.“ Alec přikývl. „Je to o magii. Magie v minulosti vymizela a tým vědců se jí snaží v současnosti obnovit.“ Kývl hlavou ke knížce. „To zní dobře a zajímavě. Věříš v takovýhle věci? V magii, nadpřirozeno?“

„Nevím,“ pokrčil rameny. „Můžu se podívat?“ Zeptala se Tessa. „Můžete,“ přikývl Alec.

Blonďák vešel do budovy nemocnice a přistoupil k informacím. „Dobrý den, prosím vás, kde bych našel Aleca Lightwooda?“ Sestra něco naťukala do počítače a navigovala Sebastiana na oddělení.

Magnus při zaťukání zvedl hlavu. Do dveří strčil hlavu Alec. „Co pro tebe můžu udělat, Alexandře?“ Usmál se Magnus. „Můžu dál?“ Zeptal se. Magnus přikývl a Alec vjel dovnitř. „Jak se máš?“ Uvolnil mu Magnus cestu. „Jde to,“ pokrčil Alec rameny. „Mohl bych tě o něco poprosit?“ Zeptal se Alec a kousl se do rtu. „Jistě,“ přikývl s úsměvem Magnus. „Já...um..Chtěl bych domů.“

„Alecu, já tě nemůžu pustit...“

„Já vím. Já vím,“ přikývl Alec. „Chci začít znovu.“

„Domluvím to s Dot a dám ti vědět,“ slíbil Magnus Alecovi. „Děkuju.“

Alec s úsměvem na tváři vjel na pokoj. Úsměv mu zmizel z tváře rychlostí blesku. Na pokoji seděl Sebastian Verlac. Alec musel několikrát zamrkat, aby se ujistil, že nesní. „Ahoj Alecu,“ zvedl se Sebastian. „Co tu chceš?“ Zeptal se ledovým hlasem Alec. „Přišel jsem se omluvit.“

„Po měsíci. Mám ti gratulovat?“

„Já...Hele...Zpanikařil jsem, nevěděl jsem, co....“

„Nech těch žvástů!“ Přerušil ho Alec. „Nechal jsi mě tam! Bylo ti úplně jedno, že můžu vykrvácet a umřít!“

„Nechtěl jsem to tak.“

„A proto jsi zdrhnul a zmizel z New Yorku?“ Sarkasmus z Alecova hlasu jen odkápaval. „Mrzí mě to. Kdybych to mohl vzít zpátky...“

„Vypadni odsud! Už tě nikdy nechci vidět.“

„Alecu, prosím!“ Snažil se Sebastian. „VYPADNI!“ Zařval Alec. „Táhni mi z očí. Byla moje blbost, že jsem si k tobě na tu motorku sedl. Ale co jsi udělal ty, byla srabárna!“

„Alecu!“

„Táhni!“ Sebastian odešel se skloněnou hlavou.

Cat vrazila na lékařák. „Co je?“ Zeptala se Dot. Cat se snažila popadnout dech. „Tak co je?“ Zeptal se Raphael. „Alec,“ vydechla Cat. „Je pryč.“

„Jak to myslíš pryč?“ Nechápala Dot. „Na pokoji není a nikdo z personálu ho neviděl.“ Magnus vešel na lékařák. „Co se děje?“ Zeptal se svých kolegů. „Alec zmizel. Na pokoji není a nikdo ho neviděl.“