Světlo ve tmě - 3. kapitola

Do pokoje nakoukla Izzy. „Ahoj, můžu dál?“ Zeptala se. „Jistě,“ přikývl Alec. „No já jen, abys nás zase nevyhodil.“ Alec se pousmál. „Jen jsem potřeboval, trochu času pro sebe,“ pokrčil rameny. „Alecu, my jsme tu pro tebe. Cokoliv budeš potřebovat.“

„Já vím, Izzy. Vážím si toho,“ usmál se. „Posaď se, neukousnu tě.“

„Já,“ posadila se Izzy na židličku u postele. „Něco jsem ti přinesla, aby ses tu nenudil, než tě pustí domů.“ Položila na stolek igelitku. „Ukaž to,“ natáhl se po ní Alec. V igelitce bylo několik knížek. „Díky Izzy,“ usmál se Alec. „Chvíli jsem se obával, žes něco uvařila. Nechci si ještě přivodit otravu.“

„Ty!“ Vyskočila Izzy na nohy. „Já ti dám otravu! Moje vaření je náhodou skvělý.“

„Skvělý, tak na zažívací potíže,“ ušklíbl se Alec. „Rychle ti otrnulo,“ vrtěla hlavou Izzy. „Čekala jsi snad, že se budu užírat v depresi? Co se stalo, nedá se změnit.“

Do pokoje vjela sestra s invalidním vozíkem. „Dobré ráno, pane Lightwoode, jak jste se vyspal?“

„Do růžova to nebylo, ale dalo se to,“ pokrčil Alec rameny. „Tak připraven?“

„Asi jo.“ Sestra spolu s pomocým pracovníkem pomohli Alecovi do vozíku. Alec se poprvé od svého výbuchu znovu podíval na pahýl, který mu zůstal a bolestivě zavřel oči.

„Nemáš co na práci, Bane?“ Zeptala se pobaveně Dot, když nakoukl na rehabilitační oddělení. „Četl jsem rozpis a viděl jsem, že tu na dnešek máš psanýho Alexandera Lightwooda. Tak jsem se chtěl jenom podívat, jak se mu daří a jak mu to půjde.“

„Každou chvíli by měl dorazit,“ odpověděla Dot. Dveře se otevřely a dovnitř vjel vozík s Alecem. „Ahoj Raphaeli,“ poděkovala Dot. Raphael přikývl. „Až skončíš, zase tě tu vyzvednu,“ naklonil se Raphael s Alecovi. „Jasně,“ přikývl.

„Dobře, moc dobře,“ usmívala se Dot. „Jenom pomalu.“ Alec zatnul zuby. „Váhu celého těla nese jenom jedna noha, uvolni se.“ Alec se pokusil, o to co mu říkali. „Představ si, že je to jako když děláš holubičku.“ Magnus na prázdno polkl. Má pěknej zadek!Vzápětí si za to vynadal. Nemůžeš nad ním slintat. Je mladší jak ty, je to tvůj pacient a potřebuje pomoct, aby se mohl vrátit do normálního života.„Magnusi, přestaň slintat a přines nám berle, projdeme se!“ Alec se nevěřícně otočil po Magnusovi, čímž ztratil koncentraci nad tím, na co se soutředil i balanc a skončil na zemi. „Au!“ Vyjekl Alec a do očí se mu nahrnuly slzy. „Alecu!“ Přidřepla si k němu Dot. „Dobrý?“

„Jsi v pořádku, Alexandře?“ Přiskočil k němu Magnus a chtěl mu pomoct nahoru, „Nešahej na mě!“ Vyštěkl Alec. Bojoval se slzami, s poraněnou pýchou a proklínal všechny kolem. Hlavně Sebastiana a sám sebe. „Pomalu, pomalu. To nic,“ objal ho opatrně Magnus. „Nech mě být!“ Odtáhl se Alec. „Zavolám Raphaela,“ zvedla se Dot.

Cat se posadila na lékařáku a povzdechla si. „Tak co?“ Otočil se od okna Magnus. „Nejí, nemluví. Odmítá jakoukoliv pomoct.“

„Abych se přiznal, čekal jsem, kdy se to v něm zlomí. Kdy se v něm něco pohne,“ posadil se Magnus. „Bral to, až moc statečně.“

„Lorenzo volal Tesse, zítra odpoledne má s Alecem sezení,“ dodala Cat. „Snad mu to pomůže.“

„Já se obávám, aby se vůbec chtěl otevřít. Nevíme, co se mu honí hlavou,“ přidala se Dot.

Tessa vešla na pokoj. Ani ona sama netušila, co teď čekat, potom co jí řekli její kolegové. „Ahoj Alecu,“ zkusila to. Nic. „Jmenuji se Tessa, chtěla bych si s tebou promluvit.“ Alec nereagoval, jen obrátil stránku v knížce. „Co čteš pěkného?“ Zkusila to z druhé strany. Nic. „Dneska je pěkně, co? Mohla bych na sesterně říct, že tě vezmu ven. Ty čtyři stěny ti musí lézt na nervy.“ Nevzdávala se Tessa. Ticho. „Dobře, za chvíli jsem zpátky.“ Tessa se po pěti minutách vrátila s vozíkem a dvě zdravotními pracovníky. „Tu si můžeš vzít s sebou,“ ukázala na knížku, co měl Alec v ruce.