Světlo ve tmě - 2. kapitola

Alec zrovna snídal, když do pokoje vešel jeho otec. „Můžeme si promluvit?“ Zeptal se Robert. „Jistě,“ přikývl Alec. „Jak se cítíš?“ Začal se vyptávat Robert. „Mizerně,“ přiznal Alec. „Ale můžu si za to sám.“ Chtěl se vyhnout pohledu svého otce. „Jak se to stalo?“ Vyptával se Robert. „Sebastian mi nabízel odvoz. Prvně jsem odmítl, ale přemlouval mě, že má i helmu navíc. Sedl jsem si k němu. Stalo se to hrozně rychle, na silnici bylo něco rozlitého a Sebastian dostal smyk. Další věci už mám rozmazaný. Cítil jsem bolest a pak už nic. Když jsem částečně přišel k sobě. Sebastian na mě hleděl, bledý jako duch. Pak jsem to uviděl. Prosil jsem ho, prosil jsem ho o pomoc, aby zavolal záchranku, zastavil krvácení. A on....Utekl. Nechal mě tam. Kdyby kolem nejel doktor Bane, mohlo to skončit špatně. Tati, moc mě to mrzí.“

„To není tvoje vina, Alecu. Nemohl jsi to vědět.“

Magnus přišel na lékařák s drobným úsměvem na tváři. Cat se po něm pobaveně otočila. „Co je?“ Zeptal se. „To se chci zeptat já tebe,“ zavrtěla Cat hlavou. „Mluvil jsem s Alecem,...“

„S tím klukem co přišel o nohu?“ Chtěla se ujistit Cat. Magnus přikývl. „A?“

„Je docela fajn,“ pokrčil Magnus rameny. „Magnusi,“ podívala se na něj káravě. „Na to se neptám.“

„Dobře,“ pozdechl si. „Jak bys řekla, že je mladýmu klukovi, kterýmu se právě obrátil život vzhůru nohama a kterému se zbořily sny?“

„Máš pravdu,“ přikývla.

Barbara Verlacová otevřela dveře, za nimi stál mužve vojenské uniformě. „Jsem Robert Lightwood, hledám vašeho syna, paní Verlacová.“

„Sebastian tu není, odešel,“ odpověděla. „A kam šel to vám neřekl?“ Zeptal se Robert. Barbara zavrtěla hlavou. „Měl v odchodu dost naspěch.“

„To se nedivím,“ ušklíbl se Robert. „Předpokladám, že vám neřekl, co se dneska stalo.“ Barbara se na Roberta nechápavě podívala. „Nevím, o čem mluvíte.“

„Můžeme to probrat uvnitř?“ Zeptal se Robert. Barbara přikývla a pustila Roberta dovnitř. „Mohu vám něco nabídnout?“ Zeptala se. „Kávu, děkuji.“ Barbara usadila Roberta v obývacím pokoji a odešla do kuchyně. Všude na policích byli fotografie Verlacových. „Tady to je.“ Postavila Barbara před Roberta šálek kávy. „Děkuji,“ usmál se Robert. „Tak mi řekněte, co ten můj kluk provedl.“

„Bude to silný kafe. Sám mám problém, to rozdýchat,“ začal Robert. „Váš syn nabídl mému synovi odvoz na motorce. Náš Alec prý prvně odmítl, podle toho co mi říkal. Ale pak se nechal se nechal přemluvit. Došlo k nehodě.“ Barbara se na Roberta podívala. „Sebastian vypadal v pořádku.“

„Sebastian ano. Můj syn ne. Alec při té nehodě přišel o nohu.“

„To ale byla chyba vašeho syna, neměl na tu motorku sedat.“

„Já Aleca nehájím, paní Verlacová. Byla to od něj hloupost. Ale váš syn z místa nehody utekl, aniž by zavolal pomoc. A neposkytnutí první pomoci už je trestné. Klidně by tam nechal mého syna vykrvácet.“

„Sebastian musel být z toho v šoku, že nemohl nic dělat,“ obhajovala synovo jednání Barbara. „Zvednout telefon není takový problém. A na záchrance jsou školený i na lidi v šoku,“ pokrčil rameny Robert. „A proč by utíkal? My mu za to hlavu trhat nebudeme. Stalo se, co se stalo. Už se to nedá vrátit. Jako voják z povolání už jsem viděl daleko horší věci. Přeji hezký den, paní Verlacová.“