Světlo ve tmě - 1. kapitola

Maryse, Robert a jejich tři děti proběhli nemocnicí. „Kde najdeme Aleca Lightwooda?“ Sestra na informacích je nasměrovala.

Aleca probudil známý dotek. Otevřel oči a spatřil svojí mámu, jak sedí u postele a hladí ho po vlasech. V očích měla slzy. „Mami?“ Maryse se zastavila. „Alecu, broučku!“ Pokusila se o úsměv. „Co se stalo?“

„Teď ne, zlatíčko,“ usmála se. „Spinkej, ano?“

„Nechci spát, chci vědět, co se stalo!“ Přerušil jí Alec. Maryse mlčky odkryla peřinu. Alec ztuhnul a zíral na pahýl levé nohy. V pokoji se rozhostilo několika minutové ticho. „Alecu?“ Zkusila to Izzy. Alec zvedl hlavu a díval se na svojí rodinu. „Běžte pryč!“ Vyzval je hlasem bez emocí. „Alecu!“ Oslovil ho Jace. „Vypadněte!“ Zvýšil hlas. Co se za jeho rodinou zaklapli dveře, zabořil hlavu do polštáře a rozbrečel se. Všechno se mu vrátilo. „Shnij v pekle, Verlacu!“ Zařval.

„Myslel jsem, že nás rád uvidí,“ otočil se na zbytek Jace. „Alec teď potřebuje hlavně čas, aby se s tím srovnal sám,“ odpověděla Maryse. „Až ten čas přijde, bude nás potřebovat.“

„Doktor říkal, že se to stalo při jízdě na motorce,“ přidal se Robert. „Alec motorku nemá, tak jak...“

„Sebastian Verlac,“ odpověděla Izzy. „Kamarádí spolu od prváku. Musel mu nabídnout odvoz a...skončilo to, jak to skončilo.“

„Verlac musel utéct, ten doktor co Aleca našel, říkal, že tam byl Alec sám.“

„Ten hajzl! Zdrhnul a neposkytl první pomoc, nechal by Aleca umřít na vykrvácení!“ Rozčílil se Jace. „Až se mi dostane pod ruku, tak ho zabiju!“

Sebastian hodil tašku na postel a začal do ní házet věci. Musel odtud. Musel z New Yorku pryč. Když uviděl kus Alecovy nohy na silnici, musel potlačit pocit na zvracení. Teď měl pocit, že se snad vyzvrací z podoby. Nemůže se Lightwoodovým ani do tváře podívat. „Sebastiane?“ Nechápala jeho matka, když přišla do pokoje. „Mami,“ otočil se. „Co to znamená?“ Nechápala tašku a věci v ní nacpané. „Musím z New Yorku pryč!“ Odvětil, zapnul tašku a chystal se odejít. „Co se stalo? Vypadáš rozrušeně.“

„Mami, teď to nemůžu vysvětlovat. Zavolám ti, ano?“ Vypálil Sebastian jako raketa. Úlevně zavřel oči, až když opustil New York.

Dveře pokoje se otevřely a do pokoje nakoukl lékař. Musel se usmát, černovlasý mladý muž spal. Na tvářích mu zasychaly slzy. Chudák a chudáci jeho rodina, napadlo doktora. Měl všechno před sebou. „Řekl jsem vám, abys....Omlouvám se,“ zarazil se Alec půlce věty. Doktor se usmál. „V pořádku. Takže se nebudu ptát, jak se cítíš.“

„Jak byste řekl?“ Ušklíbl se Alec. „Měl jsem plány. Chtěl jsem jít k armádě, jako můj táta. Jednonohýho kripla asi nevezmou.“

„To je mi líto,“ vyjádřil soustrast doktor. „Možná ne armáda, ale určitě najdeš uplatnění i takhle. Něco najdeme, až se uzdravíš.“ Alec zvědavě naklonil hlavu. „Jo? Umíte vyčarovat novou nohu.“

„To zrovna neumím. Ale můžu ti pomoct až začneš s rehabilitací.“

„Já...,“ začal Alec. „Děkuju.“

„Nemáš zač, Alexandře,“ usmál se doktor a chystal se k odchodu. Alec se pokusil posadit. „Jak....?“

„Jak ti pomůžu nebo jak co?“ Otočil se doktor ode dveří. „Jak se jmenujete?“ Zeptal se stydlivě. „Magnus. Jsem Magnus.“

„Děkuju, Magnusi.“