Štědrovečerní večeře

Hob začal svátky nesnášet, vždycky se vymluvil, že něco má. Jen, aby nemusel čelit vánoční náladě. Nebyl nikdo s kým by to mohl sdílet. Jeho Cizinec? Blbost, proč by to měl chtít? Byl to sice jeho nejstarší přítel, ale proč by se s ním měl obtěžovat o svátcích?

„Ahoj Hobe.“Hob leknutím nadskočil.

„Přestaň tohle dělat!“ Obrátil se k němu Hob.

„Možná,“ pokrčil Sen rameny.

„Čemu vděčím, za tuhle návštěvu?“ Zeptal se Hob.

„Tvoje myšlenky se dostali až do Snění. A po našem posledním rozhovoru, jsem pak měl debatu s Matthewem. Pojď se mnou.“

„Kam jdeme?“ Zeptal se Hob.

„Do Snění.“

***

„Takže poznám tvojí rodinu?“ Zeptal se Hob.

„Ne. To by asi nebylo nejmoudřejší,“ odpověděl Sen. „Naše setkávání, nekončí nikdy zrovna nejlíp.“

„Můj pane,“ přivítala je Lucienne.

„Lucienne, tohle je Hob Gadling. Hobe, Lucienne, moje knihovnice a jedna z mých nejvěřnějších.“

„Rád vás poznávám.“

„I já vás, Roberte Gadlingu,“ usmála se.

„Stačí Hobe.“ Hob se postupně seznámil i s ostatními obyvateli Snění.

***

Když pak společně všichni zasedli k jídlu, Hob si všiml, že Sen většinu času spíš krmí Matthewa než aby jedl sám.

„Aby nebyl tlustej,“ poznamenal Hob směrem ke Snovi.

„Hm?“ Zvedl Sen hlavu.

„Všiml jsem si, že krmíš víc Matthewa než sebe.“

„Nepotřebuji jíst, Hobe Gadlingu.“

„Já si vůbec nestěžuji,“ poznamenal Matthew.

„Ještě, aby jo,“ ušklíbl se Mervyn. „Když seš od začátku rozmazlovanej.“

„Mervyne!!“ Otočil se na něj varovně Sen.

„Pardon, šéfe!“

„Vždyť je to pravda!“ Ohradil se Korinťan. „Jsme jeho děti. A on se stará jen o toho blbýho ptáka.“

„Nestvořil jsem tě, abys byl tak malicherný, malý sne!“Odvětil Sen. Hob se musel pro sebe usmát, musel uznat, že se mu tenhle podivný kolektiv zamlouvá.