Sněžítko

Alec byl zabraný do práce, že ani nevnímal okolí. Když se do jeho zorné pole dostala modrá ruka šátrající po stole. „Ne!“ Zhrozil se Alec a tak tak odtáhl sněžítko z Maxova dosahu. Alec vstal. „Kdes nechal taťku, zlobidlo?“ Vzal Maxe do náruče. „Doma,“ odpověděl malý čaroděj. „Jak ses sem dostal?“ Vyzvídal Alec dál a usadil si Maxe do klína. „Kouzlo,“ zazubil se Max. „Jak jinak,“ pocuchal Alec Maxe ve vlasech. „Můžeš tu zůstat, ale nebudeš mě rušit. Jasný?“ Chlapeček začal horlivě přikyvovat hlavičkou.

Chvíli to Maxovi vydrželo, když se do jeho zorného pole opět dostalo sněžítko. Bylo krásné. Větší skleněná koule a uvnitř byl domeček se sněhulákem. Max se po ní začal natahovat. „Ne!“ Chytil ho Alec za ruce. „Táta jí dostal od tety Clary. Oba bychom byli smutní, kdybys jí rozbil. To přece nechceš, nebo jo?“

„Ne!“ Zavrtěl Max hlavičkou. „Podívej,“ vzal Alec sněžítko do ruky a zatřásl s ním. „Jéééé!!!“ Zatleskal Max ručičkama. Když v kouli začali padat drobné bílé a stříbrné třpytky. „To je jako taťka.“

„Ano to je,“ usmál se Alec. „Tak tady je, uličník jeden!“ Ozval se ode dveří Magnus. „Hledám ho všude možně!“ Vzal Magnus Maxe do náruče. „Tohle mi nesmš dělat, takhle mě děsit.“

„Já chtěl za tatínkem,“ usmíval se Max jako neviňátko. „Tak víte, co?“ Navrhl Alec. „Pro dnešek toho nechám a půjdeme všichni domů.“ Magnus i Max tenhle návrh přijali s nadšením.