Saga of Idris - 6. kapitola

O rok později

Aleca probudilo drnkání na loutnu. Opatrně, aby nevzbudil Magnuse se vydal k oknu. Na hradbách seděl Simon a hrál. „Nesedíš u špatného okna?“ Zeptal se pobaveně Alec. „Výsosti!“ Odložil Simon nástroj. „Klidně hraj. Jsem si jístý, že Izzy je z tvých milostných balad nadšená.“

„Sklapni!“ Ozvalo se z vedlejšího okna. „Nechci být jako matka, ale chovej se podle svého postavení,“ vrátil to Alec Izzy. „Co se děje, lásko?“ Objal Magnus Aleca kolem pasu. „Nic zlato, jdi si lehnout, hned jsem u tebe.“ Odpověděl Alec a otočil se, aby mohl Magnuse políbit. „Jen si hrdlička namlouvá hrdličku.“

„Že by další svatba?“

„Vypadá to tak.“ V tu chvíli vjela na nádvoří družina krále Roberta, se zraněným králem. Alec zbledl, při pohledu na zranění svého otce mu bylo jasné, že tohle je vážné.

Všechny čtyři děti čekali před komnatami svého otce. Simon držel Izzy v náručí a tiše jí konejšil. Clary utěšovala Maxe s Jacem. Magnus konejšivě hladil Aleca po zádech. Ten si nervózně kousal ret. „Chce s tebou mluvit,“ vyšla z komnaty Maryse a podívala se zarudlýma očima na Aleca. Ten bolestivě zavřel oči a vstoupil dovnitř.

„Alecu,“ natáhl k němu Robert ruku. „Otče,“ posadil se Alec na okraj lůžka. „Jsem na tebe pyšný! Na to co jsi dokázal!“ Promluvil Robert po chvíli. „Díky tobě, jsme sjednocení!“

„Tati.“ Stekla Alecovi po tváři slza. „Budeš skvělým králem.“

„Tati, to neříkej.“

„Je to pravda. Lidé tě milují!“ Alec mlčel a jen hladil otce po hřbetu ruky. „Ty a Magnus to dokážete.“ Alec mlčky přikývl, věděl, že hlas by ho zradil.

Catarina vyšla z králových komnat. Rodina se po ní podívala a ona zavrtěla hlavou. Maryse vešla dovnitř. Alec naopak odešel do svých komnat. Potřebovat chvíli. „Alexandře,“ položil mu Magnus ruce na ramena. „Je mi dobře,“ zněla odpověď. „Ne není,“ vrtěl Magnus hlavou. „Ceremoniář říká, že si máš vzít kolik času chceš.“ Alec se vděčně usmál. „Pane,“ objevily se ve dveřích služebné. Alec se otočil a přikývl. „Můžeme.“

Po smutečním obřadu. Byli Alec s Magnusem představeni jako Jeho Veličenstva Alexander Gideon a Magnus Lightwood-Bane.

Po králově smrti se Simon nemohl odhodlat. Nebyla na to nálada. Odvahu našel až po pár měsících. Nechal se uvést k Alecovi. „Veličenstvo,“ uklonil se. „Simone,“ zavrtěl hlavou Alec. „Ty nemusíš.“ Simon lehce panikařil. „Tak co máš na srdci?“

„Chtěl bych Jeho Veličenstvo, požádat o ruku Vaší sestry. Po králově smrti na to nebyly myšlenky, tak jsem čekal.“

„Máš moje svolení,“ ujistil ho Alec. „Vítej do rodiny.“

„Ještě tu nejsem,“ bránil se Simon. „A ty si myslíš, že tě odmítne?“ Zeptal se Alec. „Isabelle je do tebe stejný blázen, jako ty do ní.“

Alec si při zásnubních oslavách Simona a Isabelle, potřeboval trochu vyčistit hlavu. „Co vy dva?“ Otočil se ještě na Jace s Clary. „To nevím, Veličenstvo,“ odpověděla Clary. „Někdo se neumí rozhoupat.“

„Hej,“ ohradil se Jace a Alec se rozesmál.

Alec se vracel do hradu, když ho zarazil pláč. V tom zmatku na nádvoří ho nikdo neslyšel. Alec se vydal po pláči. Mezi sudy objevil malý uzlíček. Někdo tu odložil dítě. „Ahoj,“ vzal ho Alec do náruče. „Neplakej, už je to dobrý!“ Choval ho v náručí. Miminko se na něj podívalo jasně modrýma očima.

„Kam zmizel Alec?“ Rozhlížel se Magnus. „Říkal něco o tom, že si musí od toho rachotu dát chvíli pauzu.“

„Támhle jde!“ Ukázala Clary do davu. Když se Alec z davu vynořil, něco nesl v náručí. „To má být zásnubní dar?“ Zeptal se Simon. „Velmi vtipné, Simone,“ ušklíbl se Alec. „Tohodle chudáčka někdo odložil na ulici,“ položil Alec uzlíček na stůl. „Jééé, to je krásný! Ahoj,“ začaly kolem miminka švitořit Clary s Izzy. Maryse se k nim procpala. „Je to kluk,“ oznámila přihlížejícím. „Hele je u něj dopis,“ všiml si Jace. „No tak ho přečti.“

Doufám, že se dostane do dobrých rukou. Nemůžu se o něj postarat. Až tohle bude někdo číst, budu už z království pryč. Prosím, postarejte se o něj. Věřím, že bude v dobrých rukou.

„Není tu podpis,“ převracel Jace lístek. „Co s ním uděláme?“ Zeptal se Simon. „V sirotčinci se ho ujmou,“ pokrčila Jocelyn rameny. „Ne!“ Vykřikli Alec s Magnusem současně. „Co?“ Nechápala Maryse. „Souhlasím s Jocelyn.“

„Já ho do sirotčince nedám,“ přitiskl si Magnus malého k sobě. „Ale kam ho chcete.....“Nechápala Jocelyn. Maryse to došlo. „Vy..Vy....“

„Ano, ujmeme se ho s Magnusem,“ přikývl Alec. „A co jeho původ?“ Nechápal Jace. Alec měl stochutí ho praštit. „Nepodepisovali jsme náhodou před rokem Dohody, že všichni jsme si rovni? Je mi úplně jedno jestli je to Lovec, vlkodlak, víla, čaroděj. Jediné, co ten maličký potřebuje, je rodina.“

„Je to čaroděj,“ odpověděl Alecovi Magnus. Alec se na dítě podíval a usmál se. „Jak mu budete říkat?“ Zajímala se Izzy. „Max,“ odpověděl Alec.

„Co se královský pár asi chystá oznámit?“ Ptali se lidé jeden přes druhého. Když se královský pár objevil na hradbách, šum utichl. „Jeho Veličenstvo Alexander Gideon Lightwood-Bane a Jeho Veličenstvo Magnus Lightwood-Bane vám s radostí oznamují přírůstek do rodiny.“ Davem projelo vzrušení. „Prosím, všichni přivítejte následníka trůnu Maxwella Michaela Lightwood-Banea.“

Magnus s Maxem v náručí čekali na Aleca. Ten pomáhal dolaďovat poslední detaily Simonovi a Izzyiny svatby a ještě do toho stačil rýpat do Jace, kdy si vezme Clary. Magnus se při Jaceově obličeji musel smát. „Ten chlap je neuvěřitelný,“ došel Alec ke své rodině a protočil očima. „Tak ho nech, on se rozhýbe,“ pokrčil Magnus rameny. „Jen aby nebylo pozdě,“ pokrčil Alec rameny. „Clary taky nemusí čekat věčně.“ Max začal k Alecovi natahovat ručičky. „Tak pojď,“ vzal ho Alec do náruče. Načež Maxe zaujala zlatá, třpytivá věc na Alecově hlavě. A začal se po ní sápat. „Co chceš, prcku?“ Usmíval se Alec, když mu Max sundával korunu. „To se ti líbí?“ Podíval se Alec pobaveně na Magnuse. „Na to máš ještě spoustu času.“ Vzal mu jí Alec a nasadil si jí zpátky, načež Max začal natahovat. „Ne! Ne! Neplakej, broučku!“ Líbl ho Alec na tvář. „Tak si hraj,“ vrátil mu jí. „Už se nemůže dočkat, až bude králem,“ rýpla si Clary. „Aby tě ve spánku nezavraždil,“ přidal se Jace. „Ještě ho naváděj!“ Zhrozil se Alec. „Ještě, že tomu nerozumí,“ vzal si ho Magnus zpátky a vrátil Alecovi korunu.

Uprostřed svatebních oslav se davem prodíral mladý muž. Měl bílé vlasy a ve tváři kamenný výraz. Zastavil se a prohlížel si slavící královskou rodinu. Usmál se a vystoupil. „Vaše Veličenstva,“ uklonil se a Alec s Magnusem se podívali jeho směrem. „Přeješ si?“ Zeptal se Magnus. „Svojí sestru,“ ušklíbl se. „Jonathane?“ Vykulila oči Clary. Viděla ho naposled, když byla dítě, pak ho Valentine poslal pryč. A ona ho už nikdy neviděla. „Ahoj Clary, chyběla jsi mi,“ usmíval se Jonathan. Ten výraz se Alecovi vůbec nelíbil. „Nechtěla bys mi něco říct?“ Otočil se na Clary. „Jistě Alecu,“ přikývla. Jonathan se podivil, že může králi říkat jménem. „Můj bratr Jonathan se jednoho dne vydal na lov démonů. Skončilo to tragickou smrtí dalšího nephilim. Otec ho poslal pryč.“

„Clary je jediná rodina, která mi zůstala, Veličenstvo.“

„Nechci nic říkat, ale támhle je tvoje matka,“ ukázal Magnus k opačnému konci stolu, kde seděli Jocelyn s Lukem. „Matka,“ vyplivl Jonathan. „Pokusila se mě zabít.“ Alec se podíval po Clary a pak na Jocelyn. Nemohl věřit vlastním uším. „Já o tom nic nevím,“ trhla Clary rameny. „Můj otec na mě experimentoval s krví démonů,“ pokračoval Jonathan. „Prosím. Clary je jediná rodina, kterou mám.“

„Tohle je na ní,“ odpověděl Alec. „Nemůžu jí to přikázat.“

„Dám vám den na rozmyšlenou, když mi jí nevydáte. Zničím celé město!“ Svatební hosté zalapali po dechu. Jonathan se pobaveně ušklíbl a odešel.