Saga of Idris - 5. kapitola

„Alexandře!“ Vydechl Magnus se slzami v očích. Simon se podíval po Jocelyn. Jedna věc jim byla jasná. Princ Edomu miloval prince Idrisu. Clary se vrhla do náruče své matce i Simonovi. „Pojďme,“ tahala je pryč o královské dvojice. Alec sesedl z koně a přidřepl si k Magnusovi a přitáhl si ho do náruče. „Už je po všem! Je po všem!“ Konejšil Magnuse a hladil ho po zádech. „Alexandře!“ Sevřel ho Magnus v náručí, jako by se chtěl přesvědčit, že je princ skutečný. „Řekl...Řekl..Řekl...mi, že jsi mrtvý!“ Plakal Magnus v Alecově náručí. „No...Neměl jsem k tomu daleko, kdyby mě Clary s Camille nenašly...Nechci ani domýšlet.“

„Co se stalo?“ Zvedl k němu Magnus oči. „Až někdy jindy. Máš za sebou náročný den. A...“ Podíval se na Camille. „Je mi to moc líto.“

„Znali jsme se, co pamatuju. Zemřela, aby mě zachránila.“

„Slibuji ti, že se jí dostane pohřbu se všemi poctami.“

„Půjdeme domů?“ Zeptal se Magnus Aleca. „Půjdeme domů.“ Vzal Alec Magnuse do náruče. Vysadil ho na koně a rozjeli se společně do Alicante.

Robert s Maryse a Asmodeem stáli na hradbách, když se na horizontu objevil šedivý kůň na zádech nesl Magnuse s Alecem. Asmodeus se usmál a spolu s Robertem a Maryse se vydal na nádvoří. Chvíli po princích se objevili i vojáci doprovázeni Jacem a Izzy, vedoucí zajaté členy Kruhu. „Do vězení s nimi. Vypořádám se s nimi později,“ rozkázal Robert. „Magnusi!“ Vykřikl Asmodeus a Magnus se mu vrhnul do náruče. „Rád tě vidím, můj chlapče.“

„Já taky tati, moc jsem se bál.“ Asmodeus ochytil odcházejícího Aleca. „Děkuji.“

„Vždycky,“ usmál se Alec.

„Dám vám chvíli,“ zvedl se Asmodeus, když Alec nakoukl do Magnusových komnat. „Stejně se dlouho nezdržím,“ pokrčil Alec rameny. „Otec chce, abych se účastnil jednaní s Podsvěťany.“ Asmodeus přikývl a odešel. „Ahoj,“ posadil se Alec na okraj postele. „Ahoj,“ usmál se Magnus a posadil se. Chytil Aleca za ruku a chvíli mu mlčky přejížděl palcem po hřbetu ruky. „Děkuji,“ zvedl Magnus oči k Alecovi. „Neděkuj,“ zavrtěl Alec hlavou. „Kdyby ses tam neobjevil...Vyhrál by.“

„Ale on nevyhrál,“ položil Alec volnou ruku na Magnusovu tvář a přitáhl si ho do polibku. „Alexandře, co....“ Zamumlal Magnus. „Miluji tě, Magnusi,“ šeptal Alec mezi polibky. „Taky tě miluji,“ začal mu je Magnus oplácet. „Budu muset jít,“ odtáhl se Alec. „Odpočiň si.“

Na Andělském náměstí se tísnili davy Lovců i Podsvěťanů. Na hradbách stáli obě královské rodiny a zástupci Podsvěta. „Byli podepsány nové Dohody. Ode dneška bude s každým zacházeno stejně bez jakéhokoliv omezení....“

„Sláva!“ Zazněli davem výkřiky. „Hlas Podsvěta bude mít stejnou váhu jako hlas, kteréhokoliv Lovce stínů.“ Nadšené ohlasy se nesli davem. „A abychom toto nové spojenectví ještě více stvrdili, dovolte mi oznámit....“ Robert byl přerušen Alecovým odkašláním. „Děje se něco?“ Zeptal se Robert. „Můžu sám?“

„Ale jistě,“ uvolnil Robert Alecovi místo. A postavil se vedle Asmodea. Oba si vyměnili nervózní pohledy. Netušili, co se Alec chystá oznámit. A jestli následník trůnu nezměnil názor. I Magnus na Aleca hleděl s napětím, netušil, co se bude dít.

Když Alec na hradbách poklekl. Davem projelo vzrušení. „Magnusi Bane, když jsem tě poprvé spatřil byl jsem okouzlen tvojí krásou. Což je trochu vtipné vzhledem k tomu, že jsi čaroděj. Nezáleží mi, kdo jsi. Záleží mi na tom, jaký jsi uvnitř. Jsi laskavý, milující, nesobecký. Když vejdeš do místnosti, je v tobě jiskra, která rozzáří všechno a všechny.“ Magnusovy oči se zalily slzami. Došlo mu, kam Alec směřuje. „Magnusi Bane, vezmeš si mě?“ Magnus došel až k Alecovi, hleděl z rodinného prstenu Lightwoodů na Aleca a zpět. Dav pomalu ani nedýchal, jak s napětím čekal na odpověď. „Ano,“ přikývl Magnus. „Ano. Vezmu si tě.“ Alec se postavil a navlekl Magnusovi prsten. Když se políbili. Propukl jásot. Robertovi s Asmodeem se ulevilo, krize byla zažehnána. Spojenectví mohlo začít.

O dva měsíce později se v Alicante konala královská svatba. Alicante bylo vyzdobeno barvami nephilim i čarodějů. Alec se pod rukama služebných nervózně ošíval. „Stůjte rovně, Výsosti!“ Alec se podíval do zrcadla. Zlatě vyšívaný šat mu seděl dobře, jen potřeboval pár úprav. Když pak uviděl u altánu stát Magnuse v tmavě modré, poklesla mu brada.

„Clary,“ přitočil se k ní Alec. „Výsosti,“ usmála se. Alec protočil očima, čímž si vysloužil od Magnuse ránu do ramene. „Vidíte to, nejsme ani den svoji,“ nadhodil Alec a Jace, Izzy a Clary se rozesmáli. „Spíš jsem chtěl poukázat na to, že Luke se nějak podezřele otáčí, kolem tvojí mámy,“ hodil Alec hlavou k dvojici. „No. Valentine nebyl nejak obzvlášť otec roku. Tak proč ne,“ pokrčila Clary rameny. „Když jsme u toho. Simon se ti motá kolem Izzy,“ mrkla na Aleca. „Jestli jí ublížíš, tak ti nepomůže, že jsi Světlomilec,“ křikl Alec na Simona. „Najdu způsob, jak tě zničit.“ Simon naprázdno polkl. Načež se všichni rozesmáli. „Nemyslí to vážně,“ ujišťoval Magnus Simona. „Jsi si tím jistý?“ Zeptal se pobaveně Alec.

Magnus s Alecem se z oslav vypařili. Vystoupali na věž a hleděli na krajinu, která se pod nimi rozprostírala. Idris a Edom. Dvě rozdílné země, přesto nyní spojené. „Jednou to bude naše.“

„Já doufám, že ne moc brzy,“ položil Alec Magnusovi hlavu na rameno. „Nebudeš na vládu sám.“

„Já vím,“ zvedl Alec hlavu a Magnuse políbil.