Saga of Idris - 3. kapitola

Magnus pobízel koně, doufal, že se mu podaří jeho pronásledovatelům ujet. „Smůla čaroději!“ Ušklíbl Blackwell, když ho dohnal. Magnus seskočil z koně a dal se na útěk, chystal se na Kruh zaútočit magií, když mu Valentine přitiskl ostří ke krku. „Ani se o to nepokoušej!“ Magnus se v naději ohlédl ale na koni k ním spěchal Hodge. „Starkweatherdře?“ Oslovil ho Valetine. „Princátko už zlobit nebude,“ odpověděl. „Co to znamená? Kde je Alexander?“ Zeptal se s třesoucím se hlasem Magnus. „Je mrtvý, stejně jako budeš brzo i ty!“ Odpověděl Hodge s úsklebkem. „Ne!“ Vykřikl Magnus. „Ty! Ty! Vrahu!“ Chtěl se po Hodgeovi vrhnout, ale jiná magie ho zasáhla. Valentine se otočil. „Děkuji, Dorotheo. Alespoň někdo tu ctí věrnost.“ Čarodějka přikývla. „Já jsem věrný,“ odpověděl Hodge. „Jo a komu?“ Zeptal se pochybovačně Valentine. „Tobě,“ odpověděl. „Nemůžu ti věřit, Starkweatherdře,“ zavrtěl Valentine hlavou. „Co tím myslíš?“

„Zradil jsi královskou rodinu. Zavraždil jsi dědice trůnu. Vážně si myslíš, že chci mít s někým takovým něco společného?!“

„Ale...Myslel jsem..,“ panikařil Hodge. „O vraždě člena královské rodiny nebyla nikdy řeč.“

„Kdybych ho nezastavil, nikdy bychom Banea nedostali. Myslel jsem, že chceš Banea.“ Valentine se od Hodge odvrátil. „Zabijte ho!“

Clary s Camille se prodíraly lesem. Camille zavětřila. „Co je?“ Nechápala zrzka. „Krev. Cítím krev!“ Odpověděla Camille. „Tudy!“ Ukázala k lesní cesta, které vedla z lesa. Ocitly se na travnaté louce. „Támhle někdo leží!“ Clary s Camille se dostaly blíž. Clary zalapala po dechu a udusila výkřik v dlaních. Vrhla se k tělu. „Výsosti!“ Klesla vedle Aleca. „To je princ?“ Zajímala se Camille. „Ano,“ přikývla Clary a třesoucí se rukou mu přitiskla prsty ke krku. „Ještě žije!“ Vydechla úlevně. „Seženu pomoc,“ slíbila Camille. „Vydržte Výsosti, pomoc je na cestě.“ Po chvíli se Camille vrátila se dvěma farmáři, kteří s sebou táhli žebřiňák. Ke čtveřici dolehl další výkřik. Volaní o pomoc. „Jdu tam!“ Rozhodla se Camille. „Vy pomozte princi.“

Camille se prodírala lesem, když si všimla Valentinova Kruhu, mezi s sebou vedli Magnuse Banea. Věděla co musí udělat, nikdy nesmí dovolit, aby ho dostali. Dostane ho ven za každou cenu.

Na hradbách hradu Alicante stála Maryse, róba jí vlála ve větru. Pozorovala kdo do království přijíždí a kdo odjíždí. Všimla si dvou farmářů se žebřiňákem v němž seděla zrzka a k někomu se skláněla. Maryse se podívala pozorně, zrzka jí na chvíli odkryla pohled, Maryse zaměřila runu na krku. Okamžitě jí poznala. Vykřikla a hnala se na nádvoří. „Mami, co se děje?“ Nechápala Izzy, když se kolem ní Maryse prohnala. Izzy pokrčila rameny a vydala se za matkou.

Žebřiňák zastavil. „Děkuju,“ usmála se na muže Clary. „Budeme se modlit k Razielovi, aby dal princi dostatek síly k uzdravení.“

„Určitě mu dám vědět, co jste po něj udělali.“ Maryse vyběhla z hradu. „Alecu! Alecu, chlapečku!“ Doběhla k žebřiňáku. „Je naživu, Veličenstvo,“ odpověděla Clary na nevyřčenou otázku. „Díky, Razieli!“ Ulevilo se královně. Maryse se otáčela po sloužících. „Dostaňte mého syna do jeho komnat, a dohlédněte ať má pohodlí. A ty,“ otočila se zpátky ke Clary. „Nedaleko bydlí Catarina Loss, dojdi pro ní. Že pro ni posílám.“

„Jistě, Veličenstvo.“ Clary seskočila ze žebřiňáku, když jí Maryse zastavila. „Jak se jmenuješ?“

„Clary,“ odpověděla. „Clary Morgenstern.“

Magnus se ve své cele svezl k zemi. S odporem hleděl na své věznitele. „Brzy budeš následovat prince Idrisu. To se neboj,“ ujistil ho Valentine a odešel. Magnus dovolil slzám, aby mu stekly po tváři. Před sebou viděl ty laskavé lískové oči, které se na něj smály. Už ho nikdy neuvidí, nikdy mu neřekne, co k němu doopravdy cítí.

Catarina Loss zrovna chystala své dceři Madzie jídlo, když se ozvalo naléhavé klepání na dveře. „Madzie, počkej tady,“ zvedla se Cat a došla ke dveřím. Za dveřmi stála drobná zrzka. „Přeješ si?“ Zeptala se Catarina. „Posílá mě Její Veličenstvo, princ Alec byl vážně zraněn.“ Cat na nic nečekala a vyšla ze zrzkou. „Jak se jmenuješ?“

„Clary,“ odpověděla zrzka. „Jak víš o princově zranění?“ Vyptávala se Cat dál. „Našly jsme ho s Camille Belcourt.“

„Myslela jsem, že Camille je mrtvá,“ podívala se Cat nevěřícně na Clary. „Camille se jako jediné podařilo utéct.“

„A kde je teď?“ Clary při otázce na prázdno polka. „Šla zachránit prince Edomu před Valentinem.“

„Valentine má prince Edomu?!“ Vyjekla Cat zhrozeně. „Ano,“ přikývla Clary. „Naděje umírá,“ prohlásila Cat, když společně s Clary a několika strážemi vstoupila do komnat prince Aleca. „Nesmí,“ zavrtěla Clary hlavou. „Promluvíme si slečno Morgensternová,“ vyzvala jí Maryse. „Jistě, Veličenstvo,“ odpověděla Clary a následovala královnu ven.

Camille se prodírala cestou k Valentinově pevnosti. Doufala, že nejde pozdě. Tady šlo o budoucnost Podsvěta i Lovců Stínů. Otevřela malá dvířka, která objevila při posledním pokusu o útěk. Valentine musel zaplatit, za to co udělal Kaelie a Jordanovi. Obezřetně se rozhlédla, aby nenarazila na některého člena Kruhu.

Clary se posadila na židli, kterou jí nabídla Maryse. „Co by si přálo Její Veličenstvo vědět?“ Odvážila se zeptat Clary. „Jak bych ti mohla věřit, když jsi Valentinova dcera?“

„Přivedla jsem prince domů, nestačí to?“ Zeptala se Clary. „Může to být součást jeho hry. Navíc, kde je Magnus Bane?“

„Věřte mi Veličenstvo, že nejsem součástí her mého otce. Nesouhlasím s jeho názory, že Podsvět je třeba zničit,“ odpověděla Clary. „Magnus Bane byl zajat Valentinem a jeho Kruhem.“ Maryse ušklíbla. „Takže zachraňuješ vlastní druh, místo, abys pomohla Podsvěťanovi. A nesdílíš názor svého otce.“

„Ne nesdílím,“ zavrtěla Clary hlavou. „A nešla jsem zachránit Magnuse, protože se Camille Belcourt nabídla, že to udělá.“

„Camille Belcourt?“ Zeptala se překvapeně Maryse. „Dostalo se nám zprávy, že Podsvěťané, které Valentine unesl, jsou mrtví.“

„Camille se podařilo utéct. Našla jsem jí v lese, schovávaly jsme se před mým otcem. Ucítila krev a vydaly jsme se za jejím pachem. Tak jsme našly prince Aleca, po chvíli jsme slyšely volání o pomoc, což byl Magnus. Camille mi řekla, ať se postarám o Jeho Výsost, že ona ona půjde zachránit prince Edomu.“ Dokončila Clary vyprávění. „Dobře, dejme tomu,“ přikývla Maryse. „Počkej tady, řeknu sloužícím, aby ti přinesli něco k jídlu.“

Camille se nepozorovaně dostala až do věže, kde věžnili jí, Kaelie a Jordana. Teď by se jí Jordan hodil, aby vypáčil dveře a nebo nephilim, aby použil odemykací runu. Ale řekla, Clary, aby šla do Alicante s princem Alecem. Použila upíří rychlost a zkusila dveře vyrazit. Podařilo se.

Magnus vyskočil na nohy, když někdo vyrazil dveře. Camille se otočila. Tohle musel stoprocentně někdo slyšet. „Výsosti!“ Usmála se a uklonila se. „Camille Belcourt?“ Zeptal se nevěřícně. „Jak...A co tady děláš?“

„Není čas na vysvětlování,“ zavrtěla Camille hlavou. „Musíme jít,“ přistoupila k Magnusovi a odemkla mu pouta. „A kdes vzala klíč? Nephilim klíče přece nepoužívají.“

„To sice nepoužívají. Ale stejně si je nechávají,“ pokrčila Camille rameny. „Honem. Musíme jít,“ vyzvala Magnuse. „Nemám se proč vrátit,“ odpověděl Magnus zlomeným hlasem. „Ale....Váš otec a všichni na vás čekají, Výsosti.“

„Všichni ne,“ zavrtěl Magnus hlavou. „Nemůžeme mu dovolit vyvolat válku.“

„Ta už stejně je a bude,“ zašeptal Magnus. „Přece musí být něco nebo někdo, kvůli komu....“

„Není,“ zavrtěl Magnus hlavou. „Už ne.“ Camille zvedla překvapeně obočí. „O kom to mluvíte?“

„O Alexanderovi,“ odpověděl Magnus zlomeným hlasem. „O princi Alecovi?“ Magnus na otázku Camille přikývl. „Hodge ho zabil.“ Camille zavrtěla hlavou,. „Princ žije. Teda alespoň žil, když jsem ho a Valentinovu dceru opouštěla.“

„Alec žije?“ Zeptal se s naději v hlase Magnus. „Ano žije,“ přikývla Camille. „Jdeme,“ vyrazil Magnus ke dveřím.

Alec bloudil chodbami neznámého místa, pátral po Magnusovi. Ale princ Edomu nebyl nikde k nalezení. Alec začínal propadat panice, že přišel pozdě, že ho Valentine zabil, stejně jako Kaelie a Jordana. Zahnul na roh, na konci chodby byly dveře. Otevřel je, kobka za nimi byla prázdná. „Alexandře!“ Ozvalo se za ním. Alec se otočil a na opačném konci chodby spatřil Magnuse. „Magnusi?“ Vydal se k němu. Magnus mu položil ruku na tvář. „Alexandře.“

„Tady jsi, hledal jsem tě,“ objal ho Alec. „Najdi mě, Alexandře!“

„Ale vždyť už jsem tě našel,“ nechápal Alec. „Najdi mě!“ Zopakoval Magnus. Pak zmizel. „Magnusi!“