Saga of Idris - 2. kapitola

Magnus s Alecem se procházeli královskou zahradou. „Je to tu nádherné, Alexandře,“ vyjádřil svůj obdiv Magnus. „Díky,“ usmál se Alec. „Mají na tom zásluhu hlavně moje matka a Isabelle. Asi ti musí být jasné, že mě, Jace a teď Maxe honil otec do jiných povinností.“ Magnus přikývl. „Naprosto. Můj otec mě honí do toho samého. Navíc jako korunní princové, máme oba ještě další povinnosti.“

„Ani mi nemluv,“ pousmál se Alec. „Vyprávěj mi o Edomu,“ navrhl Alec. „Je to dost podobný jak tady. S Valentinem na krku má každý strach, aby neskončil jako jeho oběť. Až budeme mít po všem, můžete přijet Výsosti.“

„Přestaň s tou Výsostí,“ drcnul do něj Alec pobaveně. Načež Magnus neudržel balanc a skončil v jezírku uprostřed zahrady. Alec zpanikařil. „Ty...Ty...Ty....,“ soptil Magnus, ale v koutcích mu cukalo. „Tohle si vypiješ.“

„Promiň, promiň,“ omlouval se Alec. „Tohle jsem nechtěl,“ podával Magnusovi ruku. „Podívej se, jak vypadám!“ Přijal Magnus Alecovu ruku, načež zabral a Alec skončil v jezírku s ním. „Hádám, že mi to patří,“ pokrčil Alec rameny. „Pane! Pane, jste v pořádku?!“ Hnal se k nim vyděšený Underhill a Magnusova osobní stráž.

„Dostalo se nám zprávy, že Valentine zakročil,“ zahájil Asmodeus schůzi s Robertem. „Unesli zástupce upírů, vlkodlaků a víl.“

„Chybí mu už jenom čaroděj. Musíme ho zastavit dřív, než nás vyhladí všechny.“

„Musím jenom souhlasit,“ přikývl Asmodeus a otočil se k oknu, kam ho přivábil hluk a rozesmál se. „Co je na tom k smíchu, že nás chce Valentine vyhladit?“ Zeptal se Robert. „Na tom nic. Ale naši synové právě jeden druhého právě koupají v zámeckém jezírku,“ odpověděl Asmodeus. Robert přistoupil k oknu a pobaveně vrtěl hlavou. „Je vidět, že si padli do oka,“ pokýval hlavou Robert. „Víš, jak jsi navrhoval spojenectví Nephilim a Podsvěta?“ Podíval se Asmodeus na Roberta. „Vím, kam míříš?“ Asmodeus hodil hlavou do zámecké zahrady, kde se sloužící snažili oba prince zahřát. „Ty myslíš......,“ pozvedl Robert tázavě obočí. „Sňatek našich dětí, ano,“ přikývl Asmodeus. „Co když nebudou chtít?“

„Tak je přinutíme,“ rozhodl pevně Asmodeus. „Jsme přece králové.“

„Nemůžu Aleca do ničeho nutit,“ vrtěl Robert hlavou. „Je to hrozný paličák a neustoupí.“

„Rozpadáme se, Roberte,“ povzdechl si Asmodeus. „Jsou tací Podsvěťané, kteří přestávají v Nephilim věřit. Pokud jim neukážeme, že se umíme sjednotit, prohrajeme.“

„Promluvím s ním o tom,“ slíbil Robert Asmodeovi.

Alec s provinilým úsměvem na tváři zaklepal na Magnusovy komnaty. Na vyzvání vstoupil dovnitř. „Ahoj,“ usmál se Magnus zabalený v několika kožešinách. „Je ti zima?“ Zajímal se Alec. Magnus mlčky přikývl. „Mrzí mě to,“ sklopil Alec oči. „Byla to nehoda.“

„To moje ne,“ ušklíbl se Magnus. „Stáhl jsem tě s sebou, aby ti to nebylo líto.“

„Ti pěkně děkuju,“ zasmál se Alec. „Tobě není zima?“ Narážel Magnus na Alecovo oblečení „Idris byl vždycky chladnější. Jsem zvyklý.“ Magnus se lehce otřásl. „Můži ti nechat přinést další kožešinu.“ Magnus Aleca zarazil. „To je dobrý,“ zavrtěl hlavou. „Dobře,“ posadil se Alec na okraj postele a Magnus se k němu přitiskl. „Magnusi, co....“ Nechápal Alec. „Drž mě, Výsosti.“ Alec se usmál. „Vždycky, Výsosti,“ odpověděl pobaveně.

Na Idris padla noc. Ve zdech pevnosti na jezeře Lynn se všechno pomalu ukládalo ke spánku. Kromě třech vězňů. Kaelie a Jordan sledovali zápasení Camille se zámkem na dveřích. „Ukaž,“ požádal jí Jordan. „Sice není úplněk, ale pořád asi budu mít síly víc než upír.“ Camille se na něj dotčeně podívala ale neřekla nic. Ustoupila ode dveří a nechala Jordana, aby je otevřel. „Až se odsud dostaneme, půjdeme do Alicante, musíme uvědomit Spolek a krále,“ otočila se Kaelie. „A Magnuse. Někdo ho musí varovat," doplnila Camille. 

Trojice bloudila pevností ve snaze najít cestu ven. Chodby byly dlouhé a temné a za každým rohem se mohl objevil jakýkoliv člen Valentinova Kruhu. Bylo tam jako v labyrintu a nebylo cesty ven. Když Kaelie uviděla pruh světla. „Jsme venku,“ zaradovala se a otevřela dřevněné dveře. V tu chvíli se zpoza rohu vynořilo asi pět členů Kruhu. „Do háje!“ Zaklel Jordan. Dostat se ven bylo až moc snadné. „To se podívejme, démonská lúza si vyrazila na výlet,“ ušklíbl se Valentine. „Zabijte je!“ Trojice Podsvěťanů couvla dozadu. Jordan vystoupil dopředu a sykl ke Kaelie a Camille. „Utečte a uvědomte, krále.“

„Nenecháme tě tu!“ Vyjekla Kaelie. „Budete užitečnější živé než mrtvé, tak běžte.“ Camille na nic nečekala a rozběhla se pryč a Kaelie za ní. Jenže Kaelie neměla výhodu upíří rychlosti, takže jí Kruh brzy dostihl.

Camille se zastavila na okraji Brocelinského lesa, když k jejím uším dolehly dva výkřiky plné bolesti a pak se rozhostilo hrobové ticho. Jordan a Kaelie byli mrtvý. Po tváři jí stekla osamnělá slza. Vzchopila se, měla před sebou dlouhou cestu do Alicante. Když v tom jí někdo zakryl pusu a vtáhl jí do lesa. Camille byla připravená se bránit, otočila se, aby na útočníka zaútočila. Za ní seděla zrzka s omluvným výrazem ve tváři. „Je mi líto, co můj otec udělal tvým přátelům,“ sklopila oči. „Co chceš?“

„Chci zastavit svého otce,“ odpověděla. „Nikdo nemá právo ubližovat neviným. Pomůžu ti, dostat se do Alicante.“

„Proč bych ti měla věřit?“ Zeptala se pochybovačně Camille. „Kdybych tě, chtěla zabít. Už bych to udělala,“ pokrčila rameny zrzka. „No dobře.“

„Jsem Clary.“

„Camille,“ odpověděla upírka. „Jdeme! Táta to tu bude co nevidět prohledávat.“

Alec s Magnusem si vyrazili na vyjížďku na koních a doprovázel je Hodge. Alec původně nechtěl o doprovodu někoho ze stráží nechtěl ani slyšet. Ale na nátlak svého otce nakonec ustoupil. Nakonec děkoval tomu, že Hodge si drží od dvojice náležitý odstup.

Asmodeus vstoupil do Robertových komnat. Zpráva, kterou právě obdržel od svých zvědů ho velmi znepokojila. Osud obou říší visel na vlásku. Král Idrisu ukázal na židli a král Edomu se usadil. „Co neseš za zprávy?“ Zajímal se Robert, zatímco naléval víno. Podvědomě tušil, že to nebude nic příjemného. „Tři unesení Podsvěťané jsou mrtví,“ odpověděl Asmodeus. „Už nemůžeme sedět s rukama v klíně. Představa od spojených říších se nám rozpadá před očima.“ Naděje vložená do obou princů mizela jako pára nad hrncem. „Svolejte obě vojska. Ráno vyrazíme!“

Před Alecem a Magnusem se objevilo asi deset mužů v čele s Valentinem. Oba princové si vyměnili pohled. Byli připraveni se proti přesile bránit do posledního dechu. „Ale, ale kohopak to tu máme,“ ušklíbl se Valentine. „Jestli pak to nejsou Alexander Gideon a Magnus, princové Idrisu a Edomu. „Valentine!“ Vyplivl Alec jméno jako by to byl jed. „Korunnímu princi Idrisu nehodlám zkřivit ani vlásek. Korunní princ Edomu je jiná záležitost.“

„Jedině přes mojí mrtvolu!“ Seskočil Alec z koně, připraven oba bránit. „To by byla škoda,“ našpulil Valentine rty. „Hodgi, odvedl jsi skvělou práci.“

„Bylo mi ctí sloužit, pane!“ Uklonil se Hoge Valentinovi. „Hodgi?“ Otočil se na něj nevěřícně Alec. „Hřál jste si na prsou zmiji, Výsosti!“

„Ty bastarde!“ Zařval Alec a zaútočil ostřím. „Uteč!“ Sykl k Magnusovi. „Ale...,“ Protestoval Magnus. „Jdi!“ Magnus přikývl a dal pokyn koni. „Za ním!“ Poručil Valentine.

„Tvé tvářičky bude škoda, Výsosti!“ ušklíbl se Hodge. „Kolik ti za zradu zaplatil?“

„Slíbil mi svobodu,“ odpověděl Hoge. „To nevíte, Výsosti? Že ve službách vašich královských rodičů jsem byl za trest a jako jejich vězeň.“

„Byl jsi náš přítel! Náš učitel!“ Ostří o sebe zazvonila. „Jo a hrozně mi to lezlo na nervy. Vychovávat čtyři královský smrady!“ Podrazil Hodge Alecovi nohy a ten skončil na zemi. „Tvůj malý démonický kamarád bude brzy mrtvý, stejně jako všichni Podsvěťané.“ Alec držel ostří Hodgeovi pod krkem. „To neuděláte Výsosti,“ usmíval se Hodge. „Nezapomínejte, že vás znám,“ pokračoval Hodge ve svém monologu. „Nemáte tu vnitřní sílu.“ V Alecových lískových očích se blýskla zloba a přitiskl ostří blíž. „Tak to skončete! Do toho!“ Provokal Hodge. „Nepomůžete mu. Zemře dřív, než se k němu dostanete,“ pokračoval Hoge. „Sklapni!“ Zavrčel Alec. „Valentine vyhraje a všichni s krví démonů zemřou!“

„Řekl jsem, abys sklapnul!“ V tu chvíli se Hodge vymrštil do sedu a překvapeného prince srazil k zemi, ostří Alecovi vypadlo z rukou. „Neměl jste váhat, Výsosti!“ Ušklíbl se Hodge. „To bude vaše zkáza!“ Přitiskl Alecovi dýku ke krku. „Vaší paní matce řeknu, že jste zemřel při pokusu bránit Banea. Že jste padl jako hrdina.“

„Jdi k čertu!“ Nabral Alec Hodge kolenem do choulostivého místa. „To si vypijete, Výsosti!“ Procedil Hodge mezi zubama. Kousek od něj ležel kámen. Alec ležící pod Hodgem nestačil zareagovat. „Sbohem, princátko!“ Poslední, co Alec uviděl byla Hodgova napražená ruka. Hlavou mu projela prudká bolest a Alec cítil, jak mu něco teplého stéká po spánku. Pak ho pohltila temnota.