Rafael a Max - 7. kapitola

Alec s Maxem seděli na koberci a skládali puzzle. Můžeme vás dneska vidět? Nebo máte něco lepšího na práci? M. Alec se nad zprávou pousmál. Vzpruha by se mu po včerejším soudu hodila, ale aby řekl pravdu, nikam se mu moc chodit nechtělo. Abych řekl pravdu, nikam se mi chodit nechce. Nechcete se stavit? Alec. Napsal Alec a připojil adresu. „Maxi, co bys řekl tomu, kdyby se sem zastavili Rafael se svým tátou?“ Zeptal se Alec syna. „To by bylo skvělý!“ Zaradoval se Max. „Kdy?“ Jsme tam do deseti minut. M.„Za chvíli přijdou.“ Zvedl Alec hlavu od telefonu.

Max s Rafaelem okamžitě zmizeli v Maxově pokoji. „Ahoj,“ usmál se Alec na Magnuse. „Ahoj,“ oplatil mu Magnus úsměv. „Doufám, že nevadí, že jsme se sem tak vetřeli,“ kousl se Magnus do rtu. „Ne,“ zavrtěl Alec hlavou. „Rád vás oba vidím, Max taky.“

„To jsem rád,“ usmál se Magnus. „Je všechno v pořádku?“ Všiml si, že Alec je napjatý. „Jo, to jen ten včerejšek. Jsem z něj unavenej, ale jsem rád, že je to za námi.“

„O co šlo?“ Zeptal se Magnus. Alec mu odvyprávěl celý příběh ze studií, s ne zrovna šťastným koncem. „Nemůžu uvěřit, že někdo kdo je zodpovědný za smrt mladý holky obhajoval Rafaelovy prarodiče,“ vrtěl Magnus nevěřícně hlavou. „To je nás víc,“ pokrčil Alec rameny. „Ale teď už si ani neštrejchne. Sebrali mu licenci.“

„Nechceš si jít lehnout?“ Navrhl Magnus. „Já se o ty ďáblíky postarám.“

„To bys vážně udělal?“ Zeptal se Alec. „Jasně, proč ne,“ pokrčil Magnus rameny. „Vypadáš, že by se ti spánek hodil.“

„S Maxem to moc nešlo, to je pravda,“ pousmál se Alec. „Tak jdi. Já to zvládnu. O co jsou dva horší než jeden?“

„Abys tý otázky nelitoval,“ rozesmál se Alec při cestě do ložnice.

Magnus s klukama si nejdřív kreslil, pak koukali na pohádky a nakonec si všichni tři u Maxe v pokoji vytáhli pexeso. Alec otevřel dveře do Maxova pokoje a našel trojici v plném zápalu. Magnus zvedl hlavu a usmál se. Alec vypadal už mnohem líp, než jako chodící mrtvola. „Lepší?“ Zeptal se Magnus. „Jo díky. Měl jsi pravdu,“ přikývl Alec. „Rafe, rozluč se a půjdeme.“

„Ne tatí, ještě ne,“ prosil Rafa Magnuse. „Už je dost pozdě.“

„Tati, prosím, ještě chvíli.“ Prosil Rafael. „A co kdybyste zůstali na večeři?“ Navrhnul Alec. „Jo tati, můžeme? Prosím, prosím?“ Podíval se Rafa na Magnuse. „Pokud to Alecovi nevadí,“ pokrčil Magnus rameny. „Nevadí,“ zavrtěl Alec hlavou. „Tak dobře,“ svolil Magnus. „Děkuju, pane Alecu.“ Alec se pobaveně pousmál. „Stačí Alecu, Rafaeli.“

Alec s Magnusem stáli v kuchyni a připravovali večeři. „Nemusel jsi, víš to?“ Zeptal se Magnus Aleca. „Vím,“ přikývl Alec. „Ale když jsem viděl ty prosebný tvářičky obou kluků, neodolal jsem,“ pokrčil Alec rameny. „Vážně nechceme být na obtíž.“

„Magnusi,“ zarazil ho Alec. „Kdyby to byl nějakej extra problém, tak to nenabízím. Není to problém.“ Magnus přikývl a zahleděl se do lískových očí, byly jako magnet a přitahovaly ho blíž a blíž. I Alec nemohl spustit oči z Magnuse. Něco ho táhlo blíž. Ani netušil jak, ale najednou cítil, jak se jeho rty dotýkají Magnusových. Magnus mu polibek oplácel. Do reality je vrátil až Maxův hlas. „Proč tvůj tatínek pusinkuje mýho tatínka?“