Rafael a Max - 6. kapitola

Magnus s Rafem stáli před bránou do zoo a čekali na Aleca s Maxem. Alecovi se ten nápad prvně moc nezamlouval, ale Magnus ho nakonec ukecal. S tím, že si to užijí jak oni, tak i jejich kluci. Když Magnus spatřil Aleca s Maxem usmál se. „Max?“ Zeptal se překvapeně Rafael. „Ty se s ním znáš?“ Zeptal se Magnus. „Ze školky,“ přikývl Rafa. „Ahoj,“ usmál se na Magnuse Alec. „Doufám, že nejdeme pozdě. Někdo se neumí vypravit, že?“ Podíval se na Maxe a ten nenápadně protočil očima. „Jsem rád, že jste přišli. Čekáme jen chvilku.“

„Hádám, že naši tátové se asi znají, co?“ Podíval se Max na Rafaela. „Vypadá to tak,“ pokrčil Rafa rameny. „Mám to brát tak, že vy dva se znáte?“ Zeptal se Alec Maxe. „Chodíme spolu do školky. Rafa je kamarád, o kterém jsem ti vyprávěl.“ Alec si na něco takového vzdáleně vzpomínal, taky si vzpomínal, že zrovna tehdy Maxe moc neposlouchal. Zrovna se totiž dozvěděl, že se znovu otevřel Jonathanův případ.

„Jak jsi vůbec přišel na zoo?“ Zeptal se Alec Magnuse, když vešli dovnitř. „Tak hřiště mi nepřišlo jako dobrej nápad,“ pokrčil Magnus rameny. „Na tom něco je,“ uznal Alec. „Ne že by moji sourozenci a kamarádi Maxe rádi nehlídali nebo tak. Max je u nich taky rád. Ale prostě jsem je nechtěl prosit o hlídání dvakrát po sobě.“

„Já to chápu, Alexandře,“ přikývl Magnus. „Mám to stejně.“

„Tatíííí, jééé žirafy.“ Vykřikl nadšením Rafa. „Krásný,“ přikývl Magnus. „Tatíííí,“ zapitvořil se Alec. „Přestaň,“ protočil Magnus očima. „A neříkal jsem, že to máš doma totéž v bleděmodrým?“ Ušklíbl se Alec.

„No,“ konstatovala Maia, když viděla, že Alec vypadá jak spráskaný pes. „Zlomte tam vaz.“ Alec mlčky přikývl. „Morgensternovi. Ne vám.“ Alec se pousmál. „Doufám, že soudkyně Penhallow bude alespoň rozumná a nebude chtít protahovat dýl než to bude bezpodmínečně nutný.“

„V to taky doufám. Už takhle se to táhne, kolik?“

„Pět. Skoro šest let,“ odpověděl Alec. „Jak jsem říkal, kdyby to Valentine Morgenstern nesmetl ze stolu, tak by bylo po všem už dávno.“

Alec vešel do soudní budovy. Čtyři další lidé už tam čekali. „Alecu!“ Usmála se blondýnka. „Ahoj Lydie,“ oplatil jí úsměv Alec a sjel jí pohledem. „Páni...Gratuluju?“ Usmál se při pohledu na její zvětšené břicho. „Děkuju. Už se s Johnem nemůžeme dočkat.“

„Když je to malý, tak je to rozkošný, ale jak to vyroste....Na zabití,“ zasmál se. „Nekaž mi radost, Lightwoode!“ Praštila ho hravě do ramene. „Vím, o čem mluvím. Mám doma tříletýho a je to šílený.“

„Spíš mám strach, aby to teď neurychlily nervy, co mám z těch soudů,“ povzdechla si Lydia. „V kolikátým seš?“ Zeptal se Alec. „V šestým.“ Než Alec stačil říct cokoliv jiného, otevřely se dveře do soudní síně. „Tak jdeme na porážku,“ ušklíbl se Alec. „Líp bych to neřekla,“ přikývla Lydia.

„Jonathane, nemáš se čeho bát. Nedokázali ti nic, před pěti lety. Nedokážou nic ani teď,“ povzbuzoval Valentine syna. „Já vím,“ přikývl Jonathan a věnoval Alecovi, který kolem něj procházel na lavici svědků, vražedný pohled. Naposled se tváří tvář setkali před třemi lety u soudu, ohledně opatrovnictví Rafaela Banea.

„Teto? Proč byl tatínek smutnej, když odcházel?“ Zeptal se Max Izzy. „Tomu bys nerozuměl, Maxi,“ vrtěla Izzy hlavou. „Někdo mu ublížil?“ Vyptával se Max dál. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Na to jsi ještě malej, abys tomu rozuměl.“

„Lydie Branwell, prosím předstupte!“ Vyzvala Jia Lydiu. „V poslední výpovědi jste uvedla, že vám Nicole Robertsonová dva dny před svou smrtí volala.“

„To je pravda,“ přikývla Lydie. „Říkala mi, že má strach. Že má strach, co by jí Jonathan mohl udělat, když ho soud zprostil viny.“

„Co přesně pan Morgenstern slečně Robertsonové dělal, slečno Branwellová?“

„Jonathan....On jí miloval, vaše ctihodnosti. Nebo bych spíš měla říct, že jí byl posedlý. Nicole tou dobou chodila s naším spolužákem Ethanem Dalem. Jonathan to veděl a přesto jí nedal pokoj. Pořád jí volal a psal. Byly jsme s Nicole společně na oslavě narozenin, kde byl i Jonathan. Nicole se mi najednou ztratila a když jsem jí našla, byla v Jonathanově objetí a líbali se. O dva dny později jí přišel první výhružný dopis od Jonathana, že se má s Ethanem rozejít nebo, že zveřejní fotky z té oslavy. Ona to neudělala a Jonathan ty fotky zveřejnil. Pak už vím, jenom to, že jí Jonathan znásilnil a ona se zabila.“ Dokončila Lydia vyprávění. „Dobrá. Děkuji, slečno Branwell.“

„Alexander Gideon Lightwood.“ Alec se nadechl a přešel k lavici svědků. V podstatě zopakoval to co Lydia. „Po zveřejnění fotek se Ethan s Nicole rozešel, aniž by dostala šanci to vysvětlit,“ pokračoval Alec. Jia ho přerušila. „Pane Dale, je to pravda?“ zeptala se Jia Ethana. „Je to pravda,“ přikývl Ethan. „Pokračujte, pane Lightwoode,“ požádala Jia Aleca. „Šel jsem zrovna na přednášku, když jsem viděl, jak Lydia a tady René vyvádějí šokovanou Nicole ze záchodů. Pomohl jsem oběma s Nicole na ošetřovnu. Jak jsme tam tak čekali, tak mi holky řekly, že jí to udělal Jonathan. O dva dny později jí našli s podřezanýma žílama.“ Ethan s René převyprávěli soudkyni svoje verze příběhu. „Nemáte jediný důkaz, že to udělal můj syn!“ Rozčiloval se Valentine. „Jen slovo těhle čtyř, že to byl on. Zrovna těch, kteří ho nemají moc v lásce.“

„Pane Morgensterne,“ uklidňovala Jia Valentina. „My ale důkazy máme. Našly se dopisy, které váš syn slečně Robertsonové posílal. A máme tu lékařské zprávy slečny Robertsonové.“ Alec, Lydia, Ethan a René si vyměnili pohledy. Všechny říkaly jediné Bude po všem.

Jonathan byl odsouzen a byla mu odebrána právnická licence. „Nechcete někam zajít?“ Navrhl Ethan. „Já nemůžu,“ zavrtěl Alec hlavou. „Práce otce na plný úvazek nikdy nekončí. Ale vy klidně jděte.“

„Alecu, alespoň na chviličku. Neviděli jsme se tak dlouho. Prosím.“ Prosila Lydia. „Fajn,“ přikývl Alec.