Rafael a Max - 4. kapitola

Magnusovi se moc nezamlouvalo, že tentokrát k soudu musel brát i Rafaela. Ale bylo to naposled. „Rafe, zlatíčko. Buď hodný i soudu, prosím. Přece nechceš, aby tě od tatínka vzali pryč, že ne?“ Rafael zavrtěl hlavičkou. Magnus sice pochyboval, že jeho syn rozuměl, co mu říkal, ale nechal to být. Cat s Ragnorem už na ně čekali. „Neboj, dobře to dopadne.“

Jako první svou řeč přednesl Jonathan. „Jak už jsem tu jednou zmínil, pak Bane je lehce do větru. Můj učený kolega ho tu několikrát za tohle obhajoval.“ Alec protočil očima a přešel poznámku bez poznámky. „Pane Bane, mimo jiné vlastní i podnik Pandemonium nevalné pověsti. Opravdu si myslíte, že tohle je skvělé prostředí pro dítě?“

„Ale prosím vás,“ ozvalo se ze zadní řady. Byl to Ragnor. „Chcete snad něco říct?“ Vyzvala Ragnora Imogene. „Chci říct, že Magnus skutečně Pandemonium vlastnil. Ale od té doby co má Rafaela, v něm nebyl ani jednou. Nechal vedení na jiných a pracuje jen v krejčovském salónu, který také vlastní.“

„Děkuji za zmínku,“ usmál se lišácky Jonathan. „Jak se pracovně vytížený muž dokáže sám starat o tak malé dítě? Nebylo by lepší, aby Rafael byl se svými prarodiči, kde s ním někdo bude celý den?“

„Ale nebude se svým tátou,“ protestovala Cat, ale Imogene jí umlčela. „Dále bych rád poznamenal, že i muž, který ho obhajuje má sám doma malé dítě.“

„Námitka!“ Ozval se Alec. „Ctihodnosti,“ otočil se Alec na soudkyni. „Myslím, že můj soukromý život není předmětem našeho jednání.“

„Máte pravdu. Pane Morgensterne, držte se našeho jednání.“ Dál se to neslo v podobném duchu, Jonathan na Magnuse vytahoval samé nepravdivé věci. Když dostal slovo Alec, shrnul vše, co se odehrálo, posudky ze sociálky a podobné věci. Nikdo ho nepřerušil a nikdo mu nic nevytkl, takže mluvil patnáct minut, a poté zažádala porota o půl hodiny, aby se rozhodli.

„Buď v klidu, Magnusi!“ objal ho kolem ramen Ragnor. „Za chvíli projdeš těma dveřma a oni ti řeknou, že Rafael je tvůj.“ Magnus se na něj smutně podíval. „Ragnor má pravdu,“ přikývla Cat. „Rafael je tvůj a nikdo ti ho nevezme.“

„Ségra, stojíš na špatný straně!“ Přiblížil se k hloučku přátel Jonathan. „Můžu si stát kde chci,“ ušklíbla se Clary. „Navíc, Alec je můj kamarád.“

„Lightwoode,“ otočil se Jonathan na Aleca. „Vzpomínáš na studia? Nebylo to fajn?“

„Nebylo,“ protočil Alec očima. „Jestli si myslíš, kdo ví jaká, to byla sranda. Tak nebyla. Kdyby tehdy prasklo, že ses tu holku znásilnil, tak máš po kariéře.“

„Jo, jenže nikdo mě nepráskl,“ ušklíbl se Jonathan. „Uvidíme se za chvíli, losere!“

„Jdi do prdele!“ zamumlal Alec, když byl Jonathan dostatečně daleko. „O co šlo, Alecu?“ Nechápala Izzy. „Někdy ti to povím. Já to teda znám jen z doslechu, ale nebylo to nic hezkýho.“

Po chvíli se všichni vrátili do soudní síně. Magnusovi se nervama třásly ruce.Co když mi ho vezmou? Co si počnu? Rafael mu v náručí usnul. „Prosím povstaňte!“ Vyzvala přítomné soudkyně. „Porota rozhodla.“ Kdyby Magnus mohl kousal by si nervama nehty. „Rafael Bane nadále zůstává v péči svého otce.“

Izzy se Simonem, Clary s Jacem a Maryse s Lukem se sešli u Aleca na zahradě. Max slavil své první narozeniny. „Tak kdepak mám vnoučka?“ Nakoukla Maryse do kuchyně. „Vedle,“ odpověděl s úsměvem Alec. „Můžeš ho vzít ven, prosím tě? Jen tu dodělám ten dort a jsem tam za minutku.“ Maryse po něm hodila zhrozeným pohledem. „Neboj, objednával jsem ho v cukrárně. Přece si neotrávím dítě.“

„U tebe jeden neví,“ opáčila Maryse. „No dovol!“

„Můžu se podívat?“ Nakoukla Maryse Alecovi přes rameno. „Opice. Vážně?“ Tvářila se pobaveně. „Když Max všude tahá pana Opičku, tak co jsem měl dělat?“

„Pan Opička?“ Zvedla Maryse tázavě obočí. „Ta plyšová opice, co mu dala Izzy. Tahá jí všude s sebou.“

„Děti jsou kreativní, co se týče vymýšlení jmen,“ zasmála se Maryse. „Vzpomínám si, když jsi byl malej a táta ti ze služební cesty přivezl plyšový batůžek ve tvaru Krtečka. Chodil si s ním snad i spát. A tvrdohlavě jsi prohlašoval, že panu Krtkovi by bylo samotnýmu smutno.“

„To není pravda!“ Zrudnul Alec.

Alec položil dort na stůl a Max na něj kulil oči. Alec si posadil Maxe do klína. „Sfoukneme svíčku spolu, co říkáš prcku?“

„Tata,“ odpověděl Max. „Říká i něco jinýho?“ Zajímalo Maryse. „Sem tam, snaží se,“ přikývl Alec. „Když tata, tak tata,“ usmíval se Alec a sfoukl svíčku. „Etě!“ Zatleskal Max ručičkama. Clary s Jacem dali Maxovi pastelky a dětský kufřík mladého lékaře. „No jo doktoři,“ okomentoval to Alec. „Drž hubu, Alecu!“ Šlehl po něm Jace pohledem. „Dítě!“ Zhrozil se Alec a věnoval Jaceovi vražedný pohled. „Lewisi, nervy mám jen jedny!“ Okomentoval Alec dárek od Simona a Izzy. Dětskou kytaru. Luke s Maryse dali Maxovi autíčko a naprosto rozkošnou mikinku s papouškama. „Konečně taky dostal něco na sebe.“

„Brácha, neříkej mi, žes mu taky koupil oblečení,“ protočila Izzy očima. „Koupil. Pomalu nemá co na sebe. Roste jak divej.“

Rafael hleděl na dort ve tvaru Mašinky Tomáše s nadšením. „Tak pojď, miláčku. Sfoukneme svíčku.“ Usmíval se šťastně Magnus. „Tata!“ Stulil se Rafe do Magnusova náručí. A Magnus ztuhnul. „Cože jsi říkal?“

„Tata,“ zopakoval Rafa. „Tak ty už nám nachážíš slovíčka?“ Rozzářil se Magnus. Tohle bylo to nejkrásnější co mohl po uplynulém roce, který byl peklem, dostat.