Rafael a Max - 3. kapitola

Ten čas do dalšího soudu utíkal Magnusovi rychleji, než by si přál. Čas dělil mezi Rafaela a práci, kterou si bral domů. Bylo to celkem náročné, zvlášt teď, když se Rafael naučil lézt a prozkoumával každý kout bytu. Magnus se musel mít na pozoru, aby na sebe Rafael něco nestrhl.

Alec na tom nebyl o nic líp. Sice měl kolem sebe bandu přátel, kteří mu Maxe ochotně pomáhali hlídat. Seděl s Maiou v kanceláři a probírali se detaily k nadcházejícímu soudu. Když se mu rozezvonil telefon. Izzy. „Co je? Mám práci?“ Přijal Alec hovor. Brácha, hlavně nevyšiluj, prosím tě! Znělo z druhé strany. Alec si vyměnil pohled s Maiou. „Co se stalo?!“ Zeptal se zvýšeným hlasem a rostla v něm panika. Byli jsme na hřišti a..... Izzy se zasekla. „Isabelle Sofie Lightwood okamžitě vyklop, co se Maxovi stalo nebo přísahám Bůh, že tě zaškrtím!“ Maia skryla smích za papírem. Říkala jsem Maxovi, aby k těm houpačkám nechodil, že ho můžou praštit. No neposlechl a opravdu ho jedna z houpaček praštila.

„Isabelle!“

Ale neboj, nic mu není. Je v pohodě! Clary byla doma, ta mu ránu na čele vyčistila a zalepila. Já jen, aby ses nedivil náplasti.

„Tobě tak něco svěřit,“ protočil Alec očima. „Chudák vaše budoucí dítě. Kde je teď?“

Jsme doma. Jako u mě a Simona doma. Papáme a koukáme na pohádky. Maxi, nešahej na ten telefon! Jestli chceš říct tatínkovi ahoj, tak mi to prvně řekni a neber mi ten telefon.Maia to nevydržela a rozesmála se nahlas. Alec po ní střelil naštvaným pohledem. „Ahoj miláčku,“ usmál se Alec do telefonu, když se v něm ozvalo nadšené dětské pištění. Tata, Max bebí.

„Jsem slyšel! A neříkala ti teta, že tam nemáš chodit?!“

Žíkala.

„A proč jsi jí neposlechl, co?“ Huboval mu Alec. Nevim. Maia se musela kousat do rtu, aby se nesmála na hlas. „Dej mi jí, Maxi.“ Alec se s Izzy rozloučil a zavěsil. A podíval se na Maiu. „Bavíš se?“

„No vlastně ani ne,“ zavrtěla hlavou. „To bych ti radil. Není prdel mít hyperaktivní devíti měsíční dítě.“

„Tak se pojďme věnovat raději téměř půlročnímu Rafaelovi Baneovi,“ navrhla Maia. „Dobrej nápad.“

Magnus se kriticky zahleděl do zrcadla na svůj oblek. Rafael ho smutně pozoroval. „Tak hodně štěstí,“ popřála mu Catarina. „Budu ho potřebovat,“ usmál se smutně Magnus. Už tak dost mizernou náladu, mu dokázal zkazit právník Belcourtových, Jonathan Morgenstern. „Pane Bane,“ začal. „Kdybyste si náhodou našel přítele místo přítelkyně, jak to vašemu synovi jednou vysvětlíte?“

„Prostě mu řeknu, že některé děti mají maminku a tatínka, některé dva tatínky a některé dvě maminky,“ odpověděl Magnus. „A co morální hledisko? Nemyslíte si, že...“

„Námitka!“ Vstal Alec a Imogene přikývla. „Pane Morgensterne, važte svá slova!“

„Pane Bane, proč si myslíte, že vašemu synovi nebude vadit, že jste bisexuál?“

„To je to samé jako byste se zeptal, jestli vašemu dítěti bude jednou vadit, že jste heterosexuál,“ odpověděl Magnus, který se snažil udržet si vážnou tvář. „To není to samé,“ odporoval Jonathan. „Ale je. Rafael vyroste s tím, že bisexualita a homosexualita jsou dány geneticky při narození. Tohle vám potvrdí každý lékař.“ Jonathan naproti němu ztratil řeč, nemohl přece člověku naproti němu říct, že jeho sestra je lékařka. Tím, by si pod sebou podkopl můstek. I Alec si Jonathanova výrazu v obličeji všiml a musel se kousnout do rtu, aby se nezačal usmívat. Moc dobře věděl, co se mu teď právě honí hlavou. „Proč si myslíte, že se o svého syna dokážete postarat lépe, než jeho prarodiče?“

„Nechci se pana a paní Belcourtových nijak dotknout. Ale oba už jsou ve věku, kdyby už nezvládli všechny ty dětské hry, kterými se Rafael bude chtít za pár let bavit, nebo spolu chodit na procházky. Protože už na to nebudou zdravotně stačit.“ Belcourtovi vypadali, že chtějí protestovat. Ale Jonathan je předběhl. „Já....Nemám další otázky.“

Alec vstal a postavil se před manžele Belcourtovi. Ti na něj nechápavě hleděli. „Pane a paní Belcourtovi, dovolí vám pan Bane Rafaela navštěvovat?“ V soudní síni se rozhostilo ticho. Že bylo slyšet cinknutí špendlíku. „Odpovězte, panu Lightwoodovi na otázku,“ vyzvala manžele Imogene. Magnus zavrtěl hlavou. „Pane Bane?“ Otočil se Alec na Magnuse. „Touhle otázkou jste jim podkopl můstek,“ začal Magnus. „Za celé čtyři měsíce se ani jednou nenamáhali za Rafaelem přijít. A domáhají se péče o něj.“ Alec překvapeně zvedl obočí a podíval se na oba manžele a viděl jak jim z tváře mizí barva. To bychom měli! Ušklíbl se v duchu.

Max se dožadoval Alecovi pozornosti, ale ten ho odbil s tím, že má moc práce. Malej se nafoukl a uraženě odešel. No skvěle! Tohle nám scházelo, povzdechl si Alec.

Magnusovi se konečně podařilo Rafaela uspat a rozhodl se, že se vrhne na nějaké návrhy. Sotva si sedl za stůl rozdrnčel se nade dveřmi zvonek. Magnus se začal modlit, aby zvonek Rafa neprobudil. Otevřel dveře a za nimi stáli Belcourtovi. „Jdeme se podívat na Rafaela,“ oznámila mu paní Belcourtová. „Rafael zrovna spí. Co kdybyste přišli později?“

„Ale prosím vás.“ Magnus jim raději ustoupil, netušil co by na něj mohli příště u soudu vytáhnout. Manželé vešli, rozhlíželi se domem, jako by hledali něco, co by mohli Magnusovi vytknout. Ale nic nenašli. „Chceme ho vzít na procházku.“

„To v žádném případě!“ Ozval se Magnus, měl tušení, že by Rafaela pak už nemusel nikdy vidět. „Jediný čas, kdy ho uvidíte je, když u toho budu já. Je to moje dobrá vůle, že vás nechávám ho vidět.“ Belcourtovi věděli, že tady prohráli a odešli. Aniž by Rafaela vzbudili.

Alec s Maxem, Izzy, Simon, Clary a Jace se sešli v zahrádce v cukrárně. Bylo nádherně a jim se nechtělo trčet nikde zavřeným. „Prosím tě, co se u toho soudu děje?“ Otočila se Clary na Aleca. „Jonathan přišel zpráskanej jak pes a vraždil mě pohledem.“ Alec se při vzpomínce rozesmál. „Ale položil mému klientovi otázku jak jednou svému synovi vysvětlí, že je bi. Pan Bane argumentoval tím, že to naprosto normální a že je to dáno geneticky při narození. Pak to doplnil tím, že mu to potvrdí, každý lékař.“ Clary s Jacem se rozesmáli. „To bychom mu potvrdili. To je fakt,“ přikývl Jace. „Pochop, že nemohl přiznat, že má lékaře v rodině. Jinak by si pod sebou podkopl židli,“ vrtěl hlavou Alec. „A jak to jinak vidíš?“ Zeptal se Aleca Simon. „Mám z toho dobrej pocit,“ pokrčil Alec rameny. „Maxi!“ křikl na syna, který se snažil procpat hlavu mezi plotem. „Pojď, okamžitě zpátky!“ Max se přišoural zpátky. „Tohle nemůžeš dělat. Zůstala by ti tam hlava a pak bych celej život chodil s plotem kolem krku. To bys chtěl?“

„Ne!“ Zavrtěl Max hlavou. „Ach ty děti, co?“ vrtěla hlavou Izzy. „Ty na mě nemluv,“ ušklíbl se Alec. „Máš u mě vroubek, za tu houpačku.“

„Volala sem Herondaleová,“ přivítala Maia Aleca, když přišel do kanceláře. „Co chtěla?“

„Nechce ten soud dál protahovat. Máte si připravit závěrečné řeči.“

„Díky, Maio.“ Usmál se Alec a zavřel za sebou dveře.