Rafael a Max - 13. kapitola

Alec vešel do kanceláře. Maia ho s úsměvem vítala. „Někdo tu očividně potřebuje kafe!“ Prohlásila. „Proč se někdo dobrovolně rozhoduje ničit druhým štěstí? A ještě se toho domáhat soudně? Leze to do peněz a je to časově náročný. Právník ti taky nebude dělat zadarmo.“

„Důchodci mají času,“ pokrčila rameny. „Jak to vidíš?“ Zeptala se. „Za měsíc máme první stání. Já na nervy, Magnus na nervy. Rafael nám brečel v náručí, že nikam k cizím lidem nechce. Max to ještě neví.“

„Kdo bude Magnuse zastupovat?“ Zeptala se Maia a podala Alecovi hrnek s kafem. „Andrew Underhill.“

„Tak to dopadá, když máš známý právníky,“ rozesmála se Maia. „Tak je pravda, že jsem mohl ještě navrhnout Lydii. Ale vzhledem k tomu, že má tříletý dítě jí nechci nikam tahat. Jestli mi rozumíš.“

Chvíli po poledni se v Alecově kanceláři objevil Max. „Maxi, co tady děláš?“ Zeptal se Alec s obavami v hlase. Mohlo se stát cokoliv. „Rafa chtěl jít domů sám. Tati, on už se mnou nechce kamarádit?“ A bylo to tu. „Maxi, je tu něco, co bys měl vědět.“ Alec vykoukl z kanceláře. „Na kolikátou mají přijít Websterovi?“

„Na druhou,“ odpověděla mu Maia. „Dík,“ usmál se vděčně. „Klidně je můžeme odložit na pozdějc.“

„Ne to je v pohodě. To do té doby s Maxem zvládneme,“ zavrtěl hlavou Alec. Alec se zavřel s Maxem v kanceláři, kde se mu snažil vysvětlit, co se děje. „Ale vy jste naši tatínci!“ Popotáhl Max. „Zlato,“ objal ho Alec. „Udělám všechno pro to, abych tuhle rodinu udržel pohromadě. Slibuju.“

Aleca v soudní síni stálo hodně sil, nevyfackovat ty homofoby za jejich kecy. Právník Belcourtových byl sice dědek jednou nohou v hrobě. Alec myslel, že ho za kecy je to proti Bohu, proti přírodě zaškrtí. Když se tam pak Rafael rozbrečel, že k nikomu cizímu nechce a že chce zůstat u tatínků. Přes protesty Belcourtovic právníka mu Jia dovolila jít k Alecovi. Ten ho vzal do náruče a šeptal mu konejšivá slovíčka. I když do smíchu nebylo ani jemu, jestli se něco podělá přijde i o Maxe. Koutkem oka si všiml, jak se na něj několik maminek v porotě dojatě usmívalo.

Magnus, Alec a Underhill seděli u Aleca v kanceláři. „Jia, už nám psala, abychom si připravili závěrečné řeči,“ upil Underhill z kávy, kterou jim Maia přinesla. „Je mi jasný, že to nechce protahovat,“ přikývl Alec. „Mám se toho bát?“ Zeptal se Magnus. „Nemyslím si,“ zavrtěl Underhill hlavou. „V porotě je spousta maminek, které budou chtít pro Rafaela to nejlepší.“

„Navíc si vezmi ty argumenty Belcourtovic právníka. Naprosto směšný,“ ušklíbl se Alec.

Stáli na chodbě před soudní síní a čekali, až porota rozhodne. „Jen klid, Magnusi. Za chvíli projedeme těma dveřma a oni nám řeknou. Že Rafael je náš,“ objal ho Alec kolem ramen. „Chtěl bych mít takový optimismus jako ty.“

„To není optimismus,“ zavrtěl Alec hlavou. „To je holý fakt. Uvidíš.“

„Po přezkoumání celého případu a přihlédnutí k předchozímu soudu, se porota rozhodla, že ve prospěch Rafaela Banea, bude i na dále v péči svého otce.“ Jen co to řekl, Magnusovi i Alecovi se neuvěřitelně ulevilo a místností se rozlehl potlesk. „Neříkal jsem to?“ Zazubil se Alec a Magnus ho objal.