Prezidentův syn - 1. kapitola

Alec seběhl schody a usmál se. Bylo nádherně.

„Jdete si zaběhat, pane?!“ Oslovil ho mladý muž v černém.

„Jistě, Andrew. Tady jsme sami, nemusíš mi říkat pane,“ zavrtěl Alec hlavou. 

"Neměl bych jít s vámi?“ Nabídl se Underhill.

„Díky za nabídku. Ale jsem hned zpátky.“

***

Alec Lightwood byl nejstarším synem amerického prezidenta Roberta Lightwooda. Robert a jeho žena měli tři děti. Nejstaršího Aleca, prostřední Isabellu a nejmladšího Maxe. Všechny tři děti byli vůči sobě náramně ochranářští. Jejich mottem bylo Jsme Lightwoodovi. Lámeme nosy a přijímáme následky.

***

Alec se udržoval v kondici každodenním během. Dělal lukostřelbu a chodil na kurzy sebeobrany. A bytostně nesnášel mít za zadkem ochranku svého otce.

***

Alec vyběhl z parku a pomalu to stáčel zpátky k Bílému domu. Nekoukal kolem sebe, když vrazil do kluka, který si před ním zavazoval tkaničku.

„Co to děláš?!“ Obořil se na něj kluk tak Alecova věku.

„Omlouvám se, neviděl jsem tě,“ tvářil se Alec omluvně.

„To nic,“ mávl kluk rukou. „Takovej fešák by do mě mohl vrážet každý den,“ usmál se. „Jsem Jonathan.“

„Alec,“ přijal Alec nabízenou ruku.

„Rád tě poznávám,“ usmál se Jonathan. „Co kdybych tě na něco pozval? Můj známý má tady kousek stánek s rychlým občerstvením.“

„No já nevím,“ pokrčil Alec rameny. „Měl bych už jít.“

„Bude to jenom chvíle. Nezdržím tě, prosím!“ Naléhal Jonathan.

„Tak dobře.“

Alec si ani nevšiml Jonathanova ďábelského úsměvu.

***

V parku to ale vypadalo, že je všechno zavřené. „Vypadá to, že tu tvůj známý nepracuje,“ rozhodil Alec rukama. Než se stačil otočit. Jonathan mu překryl ústa mokrou látkou.

„Co to děláš?!“ Vyjekl Alec a snažil se Jonathanovi vykroutit ze sevření.

„Popovídáme si, až se vyspinkáš,“ zašeptal Jonathan do Alecova ucha. „Sladké sny, princezno!“ Jonathan přitlačil látku na Alecův nos a Alec se pod vlivem drog v ní svezl Jonathanovi do náruče.

Jonathan odtáhl bezvládného Aleca k dodávce a třikrát na ní zabušil. Dveře se otevřeli.

„Mám ho!“ Odpověděl muži uvnitř.

„Skvělá práce. Tvůj otec bude nadšen.“ Společnými silami naložili Aleca do auta a odjeli.

***

Když Alec přišel k sobě, všude kolem něj byla tma. Až po pár vteřinách si uvědomil, že kolem oči má uvázaný šátek. Naprázdno polkl a jeho jazyk narazil do roubíku. Seděl na židli, ruce i nohy měl pevně svázané. Unesli mě! Zpanikařil. Proč?! Co ode mě chtějí?! Došlo mu, že to musí mít souvislost s jeho otcem. Přece jenom byl to prezident. K Alecovým uším dolehlo bouchnutí dveří. Napjal se a vyčkával. Někdo si proti němu postavil židli a posadil se na ní. Další si stoupl za něj a další člověk vypadal, že kousek od něj něco postavil. Alecovo srdce bušilo jako splašené. Zabijí ho?!Instiktivně se odtáhl. Jeden z mužů se zasmál.

„Sundej mu to!“ Rozkázal drsný hlas. Alec cítil, jak mu rozvazují látku kolem očí. Když byla dole, musel několikrát zamrkat. Rozhlédl se kolem.

V místnosti kde byl bylo šero. Okna zatažená. V místnosti kromě židlí, na kterých seděl Alec a jeho únosce, videokamery a malého stolečku s lampičkou nebylo nic. Alecovy oči se přesunuly k jeho únosci na židli. Druhého, který za ním seděl poznával. Jonathan. Ten, který seděl promluvil.

„Asi tě zajímá proč tu jsi.“

Alec naprázdno polkl.

„Mám nevyřešenou záležitost s tvým otcem. A protože úplně nemůžu nakráčet do Bílého domu a vyřizovat si účty, tak musím improvizovat.“ Podíval se na Jonathana a ten před Alecem podržel papír.

„Tohle přečteš slovo od slova. Jediná odbočka a chytneš kulku do hlavy. Rozumněls?!“

Alec vyděšeně přikývl.

„Dobře,“ usmál se únosce. „To je hodnej kluk.“ Otočil se ke kameře.

„Vyndej mu to!“

Jonathan vytáhl Alecovi roubík a Valentine zmáčkl nahrávání.