Posedlost - 8. kapitola

"A čí je to vina?" Zvedla se Jocelyn od stolu. "Tys Jonathanovi vštepoval, že může mít všechno co chce. Rozmazloval jsi ho. Stačilo jedno NE a neštěstí je na světě,""Tak vidíš," pokračoval Valentine. "Bylo by lepší, kdyby Clarissa začala někde na novo s čistým štítem.""Alec ani Lightwoodovi nám nic nevyčítají. Přestupem na jinou školu jí nezabráníš, aby se s nimi stýkala. Kamarádí se už od školky.""Tak se odstěhujeme!" Navrhl další alernativu Valentine. "Nemůžeme před problémy utíkat, Vale," vrtěla Jocelyn hlavou. "A jak se mám asi Robertovi podívat do tváře?!" Jocelyn neodpověděla, byla přerušena příchodem Clary. "Ahoj, o co jde?" Zeptala se Clary. "Tvůj otec si myslí, že bychom měli opustit New York.""Kvůli...Kvůli....To přece nemůžeme, nebudeme se schovávat!" Jocelyn se podívala na Valentina. "Tvoje dcera promluvila.""Jo. Je celá po tobě. No dobrá, zůstaneme."


Střední škola Idris hlásala tabule nade dveřmi. Alec zavřel oči. Dodával si odvahy. Naprázdno polkl. Tak jo! To zvládneš, Lightwoode! A prošel dveřmi. Nic se nezměnilo, po chodbách se trousili studenti a společně se bavili. Když si ho všimli, jako by všechno zamrzlo. Jak procházel kolem nich, několik z nich mu věnovalo soucitný pohled a začali si něco šuškat. Otevřel svojí skříňku a začal si vytahovat učení. Den byl podle šablony, soucitné pohledy učitelů i spolužáků, mladších děcek. I když měl po svém boku Magnuse, Izzy, Jace, Simona a Clary, kteří se snažili, aby ho všichni nechali na pokoji. Cítil, že se hroutí, že to nezvládne. "Alecu, kámo," chytil ho kdosi za rameno, po obědové pauze. "Doufám, že se uvidíme na tréninku." Alec háklivej na dotek se lekl a začal se třást. Do očí mu vrhkly slzy. Tohle byl poslední hřebíček do rakve. Aniž by odpověděl, utekl pryč.


Alec si našel osamnělou učebnu, kde se vnitřně snažil uklidnit. S třesoucí se rukou vytáhl z kapsy telefon. Mohla bys mě prosím, vyzvednout? Dýl už to nezvládnu. A. Napsal Maryse zprávu. Jsem tam za pět minut, zlatíčko M.


Maryse Lightwoodová zaparkovala před školou. Aleca našla sedět venku na tribunách. "Tak pojď. Půjdeme domů." Alec přikývl a připojil se po bok své matky. Maryse cestou k autu napsala Izzy zprávu, že bere Aleca domů, aby se po něm nesháněli.


"Nepotřebuješ nic?" Zeptala se Maryse, když dorazili domů. Alec zavrtěl hlavou. "Dobře," usmála se. "Kdybys něco potřeboval, budu dole." Při odchodu z Alecova pokoje za sebou zavřela dveře.

Alec se natáhl na postel a po chvíli usnul. Když se asi po hodině probudil, vydal se dolů, aby si udělal něco k jídlu, když byl v půlce schodů zarazili ho zvýšené hlasy. "Nemůžeš mu to říct, není na tom po psychický stránce dobře. Tohle by mu jenom ublížilo!" Slyšel svého otce. "Najednou se staráš!" Vrátila to Robertovi Maryse. "Když ses pelešil s tou děvkou, tak ti nevadilo, že máš doma nemocného syna." Alecovi poklesla brada. Táta mámu podvádí?! "Byla ho nehoda, Maryse!""Nehoda?!" Rozkřikla se. "Ještě před minutou jsi mi tvrdil, že jí miluješ a teď to byla jenom nehoda?!""Maryse, no tak...Můžeme to vyřešit v klidu!""V klidu?! V klidu? Ty mě podvádíš a když jsi přistižen při činu, tak to chceš řešit v klidu!""Víš, jak je to těžký přijít domů po těžkým dnu v práci a všichni se věnují Alecovi!""Samozřejmě, že se mu věnujeme. Když ho syn tvého kolegy z práce znásilnil ani nevíme kolikrát!" Alec bolestivě zavřel oči. "A nestěžuju si. Dneska jsem ho byla vyzvednout ve škole, protože se nervově zhroutil! Tebe ani nenapadlo mi zvednout telefon, když jsem tě chtěla požádat, jestli bys pro něj nezajel, protože jsem měla práci s klientem! Ne, musela jsem se klientovi omluvit, že mi volali ze školy, že je můj syn nemocný. Byl chápavý a domuvil si se mnou schůzku na jindy. Zatímco ty ses místo práce, pelešil se svou sekretářkou!""Maryse, já....." To už Alec nevydržel, nebyl zvědavý na další kolo chabých pokusů o omluvu. Seběhl zbytek schodů a prudce otevřel dveře. "Alecu,....." Oslovil ho Robert. Alec ho ignoroval a objal Maryse. Maryse a Robertovi došlo, že je musel slyšet. "Alecu, já...Nech si to vysvětlit." Alec zavrtěl hlavou. Nechtěl nic slyšet. "Je to jinak...." Další lži?! Robert se pokoušel něco říct, ale Alec ho neposlouchal. Svíral v náručí svou matku a konejšivě ji hladil po zádech. Náhle ucítil tlak v krku, který se dral ven jako dravá šelma. "Vypadni!" Robert se na Aleca překvapeně podíval. "Alecu, ty..."