Pomůžu ti - 1. kapitola

Maryse toho měla za celý týden dost a tak vzala obě svoje děti do zoo. Alec se opíral o hrazení a rozzářenýma očima pozoroval pasoucí se lamy. Izzy postávala vedle něj a po očku svého bratra pozorovala. Maryse se usadila kousek od nich na lavičku a zavřela oči. Věděla, že budou v pořádku.

Oba s Robertem byli tak šťastní, když se jim Alec narodil. Nic nasvědčovalo tomu, že je něco špatně. Jak Alec rostl bylo zřejmé, že něco není úplně v pořádku. Maryse s Robertem tomu prvně nevěnovali pozornost, protože Maryse byla zrovna těhotná s Isabelle. Ale když viděli, jak je Izzy akční zatímco Alec zůstává v ústranní, nemluví. Začali se zajímat. Verdikt lékářů byl jasný. Porucha autistického spektra. Autismus. Znělo Maryse v hlavě ještě několik dní. Oba s Robertem se zařekli, že tohle spolu zvládnou, i když to je běh na dlouho trať.

Když byly Alecovi čtyři a Izzy dva roky. Robert odešel. Nechal Maryse dopis, že dál nemůže, že to nezvládá. Bylo to několik dní po Alecově výbuchu, kdy v záchvatu vzteku rozbil, co mu přišlo pod ruku a ještě se ošklivě pořezal.

Maryse zůstala sama. Čas od času si pro svého syna najala sociální pracovníky. Nakonec opustila i práci, jen aby se mohla Alecovi věnovat.

„Mami,“ vytrhl jí z přemýšlení naléhavý hlas. „Ano, zlatíčko?“ Usmála se na svého syna. „Už chceš jít?“ Zajímalo jí, když Alec sklopil oči. Alec jen tiše přikývl. „Tak půjdeme,“ zvedla se z lavičky.

„Andrew?“ Zvedla Maryse překvapeně obočí, když jí přede dveřmi překvapil starý známý. Andrew Blackthorne spolu se svým synem Tiberiem navštěvovali s Alecem stejnou speciální školu. „Mám ten návrh,“ usmíval se Andrew. „Tak mi ho ukaž,“ uvolnila mu cestu ve dveřích. Andrew na kuchyňském stole roztáhl plány budovy. Maryse, Andrew a pár dalších lidí se shodli, že nechají v Idrisu vybudovat stacionář právě pro lidi s autismem. „Vypadá to parádně.“

„Ráno to tam nesu. Chceš jít taky?“ Zeptal se jí. „No já bych ráda, ale Alec by tu byl sám. Izzy odjíždí se Simonem někam pryč.“

„Jasně, to chápu. Navrhnl bych Tye, ale ten je s ostatníma u jezera Lyn,“ pokrčil rameny Andrew. „Zvládneš to sám,“ pousmála se Maryse. „Mami, podívej co Alec,...“ Alec se zarazil ve dveřích, když viděl, že ho mamka není sama. „Pojď sem broučku, strejdu Andyho přece znáš.“ Alec přešlápl z nohy na nohu. „Tak ho nenuť, přijdeš příště. Že jo, chlape?“ Alec stydlivě přikývl. „Já jsem za chvíli u tebe, jen něco se strejdou dořeším.“

„Tak jak to vypadá?“ Zajímala se druhý den Maryse. „Podal jsem to. Ale nevypadá to, že by tomu byl někdo nakloněný. Lidi se na tebe dívají skrz prsty. A radní jako bys byl šílenec, když chceš, aby „postižení“ žili tady s námi.“

„Jasně,“ protočila očima Maryse. „Zabedněnci. Jen je člověk jinej, dívají se skz prsty. Ale kdybych jen chtěli pochopit, že jsou stejní jako my. Jenom pohlížejí na svět trochu jinak.“

„Nepochopí to, Maryse,“ zavrtěl Andrew hlavou. „To znamená, že na další zastupitelstvo musím s tebou.“

„Nevyhneme se tomu, povzdechl si Andrew. „Budeme bojovat. Za správnou věc,“ prohlásila rozhodně Maryse. „Co chceš dělat?“ Zajímalo Andyho. „Půjdu do toho s tebou!“

„Alec....“

„Pamatuješ, na Magnuse Banea?“

„Toho speciálního pedagoga?“ Ujišťoval se Andrew. Maryse přikývla. „Mám na něj, ještě číslo. Jednou mi nabídl, že když budu něco potřebovat, že klidně s Alecem pobude.“

Magnus několikrát překontroloval adresu na papírku a pak stiskl zvonek. Dveře se otevřely a v nich stála žena. „Paní Lightwoodová,“ pozdravil jí Magnus. „Stačí Maryse,“ odpověděla Maryse. „Jsem ráda, že jste přišel, pane Bane.“

„Stačí Magnusi,“ usmál se Magnus.

„Alecu?“ Vstoupila Maryse do Alecova pokoje, v závěsu za ní vstoupil Magnus. „Alecu?“ Nevypadlo to, že by se v pokoji zdržoval. „Kdepak asi je?“ usmála se, když viděla vyboulenou peřinu. Posadila se na postel a stáhla peřinu. „Tady je!“ Usmála se. „Alec tu není,“ přetáhl si Alec peřinu zpátky přes hlavu. Magnus se musel usmát, tohle bylo roztomilé. „Máš tady návštěvu.“

„Alec nikoho cizího nechce,“ zamumlal Alec přes peřinu. „Magnus by se s tebou rád seznámit. Pak už nebudete cizí,“ přemlouvala Aleca Maryse. „Alec tu není,“ stál si Alec na svém.

Magnus se rozhlédl po pokoji. Několik polic s knihami, fotky rodiny a spousta obrázků. „Kdo to kreslil?“ Zajímalo Magnuse. „To Alec,“ odpověděla Maryse. Když zaslechl svoje jméno, vykoukl. „Má talent. Fakt se mi ty obrázky moc líbí.“

„Magnus, rád Alecovy obrázky?“ Posadil se Alec mezitím na posteli. „Ano, moc. Jsi šikovnej.“ Alec se stydlivě schoval za Maryse. „Ale no tak. Uvidíš, že to s Magnusem zvládnete. Za chvíli je doma Izzy a já se taky brzy vrátím.“ Zvedla se Maryse z postele. „Mezitím můžeš Magnusovi ukázat zbytek svých obrázků.“ Alec vykulil oči. „Ano,“ přikývl Magnus. „Moc rád je uvidím.“

„Dobře,“ sesunul se Alec pomalu z postele. „Kdyby byl nějaký problém, Magnusi. Volej.“

„Myslím, že to zvládneme,“ ujistil Magnus Maryse.