Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř - 7. kapitola

„Magnusi, já....já...Nemůžu....Nejde to!“ Magnusovi povadl úsměv. Vzal Alecovy ruce do svých. „To je v pořádku,“ ujistil ho. „Nemusíš odpovídat. Kdykoliv budeš připravený.“

„Myslím vůbec,“ vytáhl Alec svoje ruce zpoza Magnusových. „Ale říkal jsem ti, že....“

„Já vím, co jsi říkal,“ přerušil Alec Magnuse. „Tak proč?“ Zeptal se Magnus. „Protože nechci, abys před sebou musel tlačit vězeňskou kouli. Někoho, kdo si bez cizí pomoci nedojde ani na záchod.“

„Říkal jsem ti, že mi to nevadí!“ Vrtěl Magnus hlavou. „Teď ti to nevadí! Ale co za pět, deset let? Protože já se z toho debilního vozíku nezvednu!“

„Nikdy mi to nebude vadit, protože jsi můj přítel Alexandře, a tohle je to, co partneři dělají. Jsou tu jeden pro druhého.“

„A to je ono, Magnusi!“ Vykřikl Alec, až se po nich lidi začali otáčet. „Já tu pro tebe nemůžu být! Ne tak jak bys chtěl!“

„Alexandře!“ Třásl se Magnusovi hlas, jak bojoval se slzami. „Měl bys jít!“ Odvětil chladný Alecův hlas. Magnus se podíval Alecovi do očí, místo známých jiskřiček viděl prázdnotu. Lískové oči jeho přítele...nebo by měl říct bývalého přítele? Na něj jen chladně hleděly. „To....To...Má být konec?“ Zeptal se Magnus a cítil, jak ho v očích pálí slzy. Alec přikývl, měl pocit, že kdyby promluvil, hlas by ho zradil. Magnus se s vrtěním hlavy zvednul. Po tváři se mu proti jeho vůli rozběhly první slzy. Dal si ruku před pusu, aby potlačil bolestivé vzlyknutí a nevěřícně couval od Aleca pryč. Když byl dostatečně daleko, otočil se a ,davem pacientů, kteří trávili odpoledne venku, utekl pryč.

Alec za ním hleděl, dokud mu Magnus nezmizel z dohledu. „Promiň Magnusi,“ zašeptal tichým, zlomeným hlasem.

Magnus utíkal pryč, vrážel do lidí, přes slzy pomalu neviděl, kam běží. Alexander. Jeho Alexander. On už vlastně nebyl jeho. Se s ním rozešel. Vběhl do domu, nevnímal dotazy, jeho matky, na otázku Co se stalo. Zabouchl za sebou dveře a padl na postel. Zabořil hlavu do polštáře a plakal. Proč? Proč, Alexandře? Proč jsi to udělal?!Ignoroval klepání na dveře. Teprve, když mu někdo položil ruku na rameno, dovolil si zvednou hlavou. „Zlato!“ Objala ho jeho matka. „To bude v pořádku,“ konejšila ho. „Nebude,“ zavrtěl hlavou. „Nechceš mi říct, co se stalo?“ Magnus zavrtěl hlavou. Nebyl připravený. „Ulevilo by se ti.“

„Myslel jsem,....že....že....je ten pravý!“ Popotáhl Magnus. „Roz....Rozešel se se mnou.“ Objala ho a konejšivě ho hladila po zádech. „Zlato, to je mi moc líto!“

„Řekl jsem mu, že ho miluju....A on....“ Nemohl dokončit větu. „Šššš.“ Držela ho v náručí a šeptala mu do ucha konejšivá slovíčka.

Alec ležel na posteli a zíral do stropu. Slzy mu došly už před nějakou dobou. Doufal, že do jeho pokoje v nejbližší době nikdo nepřijde. Asi by mu řekl, že vypadá příšerně. Zarudlé oči od pláče. Zlomil Magnusovo srdce, stejně jako to svoje. Věcí, které Magnusovi řekl, okamžitě litoval. Nechápal, kde se to v něm vzalo. Magnus ho svým vyznáním šokoval. Ale v dobrém slova smyslu. I Alec sám Magnuse miloval. Takže proč reagoval, jak reagoval? Místo, aby mu odpověděl. A teď kvůli svému idiotskému chování zůstal sám. Jenom on a jeho černé myšlenky. Do pokoje vešli doktor Carstairs a doktorka Grayová. „Jak se cítíte, pane Lightwoode?“ zeptala se Tessa. Na hovno. Jako ten největší kretén pod sluncem. Ale tuhle odpověď asi slyšet nechcete, co?! „Dobře. Asi,“ pokrčil rameny. „Všechna vaše vyšetření dopadla dobře a nevyskytly se žádné komplikace. Myslím, že by vás mohla potěšit zpráva, že byste pozítří mohl jít domů.“ Ještě včera dopoledne bych vám za tuhle novinku skočil kolem krku, kdybych mohl. Teď je mi to fuk. „Děkuju!“ Usmál se nuceným úsměvem.