Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř - 6. kapitola

Jace za sebou zavřel dveře a opřel se o stěnu. Zavřel oči a několikrát se nadechl a vydechl. Naprosto Alecův výbuch chápal, jediné co chtěl, bylo ho ujistit, že to všichni společně zvládnou. Ale v tuhle chvíli nemohl. Musel nechat Aleca, aby se prvně uklidnil. Teď by s ním nebyla řeč. „Co tu stojíš, jak na hanbě?“ zasmál se Simon, který k němu mířil. „Jestli jdeš za Alecem, tak teď bych na tvým místě nechodil,“ zavrtěl hlavou. „Proč?“ Nechápal Simon. „No jestli chceš, aby tě zavraždil první věcí co mu přijde pod ruku, tak prosím!“ Ukázal Jace na dveře. „Co se stalo?“ zeptal se Simon. „Ví to,“ odpověděl Jace. „Sakra!“ polkl Simon. „Jo sakra. Cituji: Vypadni! Nechci tě vidět! Nechci nikoho vidět! Takže tam fakt nechoď.“ Simon se podíval na dveře pokoje a povzdechl si. „Vydrž zavolám mamce. Myslím, že jí uvidí radši než nás.“

Maryse vešla na pokoj. Smutně se usmála a přitáhla si židli blíž k posteli. Alec vyčerpáním usnul a na bledých tvářích mu zůstaly stopy po zasychajících slzách. „Můj chlapečku,“ pohladila ho po vlasech. Alec otevřel oči. „Mami!“ Vzlykl. „Šššš. Já vím, já vím,“ přitáhla si ho opatrně do náruče. Alec zabořil hlavu do jejího krku. Maryse cítila jak se jí jeho slzy vpíjejí do šatů. „Jen s tím ven. Maminka je u tebe!“

„Ne....Nemůžu cho...chodit....Jsem.....Jsem...mrzák!“

„Tohle neříkej, miláčku!“ Hladila ho Maryse konejšivě po zádech. „Jsi můj silný a statečný, chlapeček. My ti se vším pomůžeme.“

„Mrzí mě to, mami.“ Maryse ho pohladila po tváři a setřela mu slzy. „To není tvoje vina!“

„A mrzí mě, jak jsem se choval k Jaceovi. Nezasloužil si to,“ zašeptal Alec. „On to chápe. A jsem si jistá, že ti dokáže odpustit. Jsem si jistá, že jsou pořád se Simonem venku, chceš ho sem poslat?“ Zeptala se. „Simon? On je tu taky?“ zeptal se Alec a odtáhl se. „Myslím, že jo. Jace ho za tebou asi po tvém výbuchu nechtěl pustit.“

„Můžeš je sem poslat oba?“ zeptal se Alec. „Samozřejmě, broučku. Už je ti líp?“

„Není to perfektní. Ale časem...snad,“ pousmál se Alec.

Jace se Simonem vešli na pokoj. Oba zůstali stát v bezpečné vzdálenosti. „Nekoušu! Snad,“ pokrčil Alec rameny se smutným úsměvem na tváři. „U tebe jeden neví!“ rýpl si Jace. „Ts. Jacei, já...Omlouvám se! Vybil jsem si na tobě vztek. To sis nezasloužil.“

„Omluva se přijímá a tvoje chování bylo pochopitelný. Chtěli jsme ti to říct, doktoři chtěli počkat, až ti bude líp.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ zavrtěl Alec hlavou. „Fakt mě to mrzí.“

„To nic. To se stává.“ Přistoupil Jace blíž k posteli.

Po obědě do pokoje vstoupila sestra a před sebou tlačila vozík. Alec se na ní tázavě podíval. „Dneska je venku krásně, byla by škoda proležet takový krásný den na pokoji, ne?“ Usmála se. „Hm,“ pokrčil Alec rameny. Do pokoje vešli i Jace následovaný Magnusem a oba sestře pomohli usadit Aleca do vozíku. „Plánujete výlet na zahradu?“ zeptal se jí Jace. „Jasně, shodli jsme se, že tvůj bratr potřebuje sluníčko jako sůl.“ Alec jen protočil očima. „Alecu, oni to myslí dobře. Trocha čerstvého vzduchu, ti udělá dobře.“

„Hm,“ pokrčil rameny. „Koukám, že dneska je tu někdo v dobré náladě,“ zasmál se Jace. „Jdi do háje!“ Doporučil mu Alec. „Dobrá, takže já se klidím. Magnusi, zvládneš to s tímhle bručounem?“ Otočil se Jace na Alecova přítele. „Zvládnu, neboj,“ přikývl Magnus. „Dobře. Takže já si ho pak venku vyzvednu. Mám ještě nějakou práci.“ Sestra i s Jacem odešli. „Tak co, Alexandře? Jsi připraven na malou procházku?“ zeptal se Magnus a políbil Aleca na tvář. „Asi jo,“ pokrčil Alec rameny.

Izzy s Clary couraly obchodním domem. Jejich šatník nutně volal po něčem novém. „Něco nového o Alecovi?“ zeptala se Clary, když se probírala kalhotami. „Myslíš, kromě faktu, že si vybil vztek na Jaceovi?“ ušklíbla se Izzy. „O tom mi Jace povídal,“ přikývla Clary. „Podle toho co říkala mamka, tak by ho snad měli příští týden propustit. Ale znáš doktory, něco se pokazí a on ta zkejsne ještě dýl.“

„To je pravda,“ přikývla Clary a vytáhla ze stojanu dvoje kalhoty. „Co ty na to?“

„Skvělý. Ještě k tomu přihoď ty šaty, co jsi nad nima u vchodu slintala. A já tě za odměnu vezmu na ledový kafe.“ Obě se rozesmály. „Zvete mě na rande, slečno Lightwoodová? Já jsem ale šťastně zadaná.“

„Slečna Frayová, se neumí trošku odvázat?“ Pokračovala s provokací Izzy. „A pak i já jsem zadaná.“

„Tak to se Simonem, klaplo?“ zeptala se s úsměvem Clary. „Jo klaplo,“ přikývla Izzy.

Magnus s Alecem vjeli do nemocniční zahrady. Magnus dotlačil vozík trochu dál od ostatních. Moc dobře věděl, že Alec nemá davy v lásce. „Všechno v pořádku?“ zajímal se Magnus, když se usadil na lavičku vedle. „Jo,“ přikývl tiše Alec. A nastavil tvář červencovému sluníčku. Magnus se usmál. Alexander vypadal naprosto roztomile. Magnus si mohl všimnout i drobného úsměvu na jeho tváři. Magnusovi zavibroval telefon, on ho vytáhl a usmál se. „Co se usmíváš?“ Všiml si Alec. „Dámy vyrazily na nákupy,“ strčil Magnus Alecovi telefon pod nos. „Ne, že bych tomu teda rozumněl. Ale sluší jim to.“ Magnus se rozesmál. „Se vám to směje, že pane módní návrháři? Já jsem jen prostý pisálek,“ bránil se Alec. „Pro mě nejsi prostý pisálek, Alexandře. Pro mě jsi úžasný budoucí spisovatel.“

„To soudíš podle jediný povídky?“ Ušklíbl se Alec. „Nejde o počet,“ zavrtěl Magnus hlavou. „Jde o tu vášeň.“

„Asi máš pravdu,“ pokrčil Alec rameny. „Já mám vždycky pravdu,“ zasmál se Magnus. „Tady si někdo věří,“ prohlásil pobaveně Alec. „Pan Lightwood, provokuje?“ usmál se šibalsky Magnus. „To by si, pan Lightwood, nedovolil,“ oplatil mu Alec. Magnus na nic nečekal a Aleca políbil. Ten se po chvíli odtáhl a rozhlédl se, jestli je někdo neviděl a lehce zčervenal. „Ale ale my se červenáme, to je roztomilé!“ Usmíval se Magnus. „Přestaň!“ Ohradil se Alec. „Pročpak, Alexandře?“

„Protože vůbec nejsem roztomilý,“ založil si Alec ruce na prsou a tvářil se uraženě. „A tohle je ještě roztomilejší,“ prohlásil zcela vážně Magnus. „Nemluvím s tebou, abys věděl,“ mračil se Alec. „My jsme pěknej bručoun,“ zadržoval Magnus smích a v koutích mu cukalo. Alec mlčel. „Bručouny já mám rád. Jsou hrozně roztomilý.“ Alec protočil očima. „Tak my nebudeme mluvit?“ Polehtal Magnus Aleca na krku. „Ne!“ Vyplázl Alec jazyk. „Čím bychom tak donutili, Alexandera mluvit, co? Už vím.“ Alec zvědavě zvedl obočí a čekal, co bude. Magnus se zvedl z lavičky a posadil se Alecovi na klín. Magnus vzal jeho tvář do svých rukou znovu ho políbil. „Tady ne!“ Odtáhl se Alec. „Lidi, se dívají!“

„Sláva! Mluví!“ Zaradoval se Magnus. „Ať se koukají,“ mávl nad tím rukou. „Co je mi po nich? Jen ať vidí, že mám někoho, komu můžu vyjádřit lásku.“

„No jo,“ ošil se Alec. „Ale znáš lidi, začnou si ukazovat a říkat si “Podívejte, to je on. Ten, co chodí s mrzákem.“ To přece....“

„Tady tě zastavím, Alexandře!“ Zarazil ho Magnus. „Pro mě nejsi žádný mrzák. Pro mě jsi úžasný mladý muž, kterého z celého srdce miluji.“ Alec párkrát zamrkal a vykulil oči, měl pocit, že špatně slyšel. „Cože?!“ zeptal se zmateně. „Miluji tě, Alexandře!“ Zopakoval Magnus.