Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř - 5. kapitola

Dny v nemocnici ubíhaly podle jedné šablony. Alecovi začínaly ty holé bílé stěny pomalu lézt na nervy. Jediným světlým bodem celého dne byly návštěvní hodiny. Střídala se u něj jeho rodina i s Magnusem. Neustále dokola ho ujišťovali, že všechno bude v pořádku. „Jakpak se dneska máme, Alecu?“ usmívala se doktorka. Tessa Gray.Jak si Alec mohl přečíst z cedulky na jejím plášti. „Dobře. Asi,“ pokrčil rameny. Na tuhle otázku začínal být alergický. „Nějaké potíže? Bolesti? Cokoliv?“ Alec zavrtěl hlavou. A pak mu to došlo. Nohy. Necítil nohy. „Já....Já.....Ne.....Necítím nohy.“ Doktorka Grayová se na něj povzbudivě usmála. „To bude v pořádku, zlatíčko. Podívám se na to. Řekneš mi, kdybys něco cítil, nebo ti bylo něco nepříjemné, ano?“ Tessa zkoušela Alecovi cit v nohách. Ten začínal panikařit. Necítil nic. „To...To znamená, že....?“ Zeptal se a kousl se do rtu, aby se nerozbrečel. „Nebudeme nic předvídat, možná jsou jen zatuhlé, jak jsi je skoro tři týdny nepoužíval.“ V Alecovi svitla malá naděje.

„Je zvláštní jak se některé věci rychle mění,“ povzdechla si Clary. „Co máš na mysli?“ zeptal se Simon a i Izzy s Jacem zpozorněli. „Včera jsem koukala na ten obraz, co jsem před měsícem a půl kreslila.“

„Myslíš, ten kdy se ti Alec nabídl, že ti udělá model?“ zeptal se Jace. „Jo přesně na ten. Před měsícem a půl, jsme byli všichni šťastní a spokojení. Stačila vteřina a všechno je vzhůru nohama.“

„Život se s námi holt nemazlí,“ povzdechla si Izzy. „Nechci si ani domýšlet, co se stane až se dozví...“ Nemohla to ani dopovědět. „Mám brigádu na rehabce, pak se za ním chci stavit. Mám něco vyřídit?“ zeptal se Jace. „Ne asi ne,“ zavrtěla Izzy hlavou.

Magnus strčil hlavu na pokoj. „Magnusi!“ Rozzářil se Alec. „Ahoj,“ usmál se Magnus. „Něco jsem ti přinesl,“ podal mu Magnus kytici tulipánů. „Jsou krásné, děkuji,“ usmál se Alec. Magnus se k němu sklonil a políbil ho. „Jak je ti?“

„Dobře,“ pokrčil Alec rameny. „Jen mi tyhle stěny už začínají lézt na nervy. A nohy nemůžu s nima pohnout, vůbec je necítím....a ….“ Magnusovi se zběsile rozbušilo srdce. On to neví! „Jenom klid! To bude v pořádku.“

„To říkají všichni,“ zamumlal tiše Alec. Magnus vnitřně panikařil, musel odvést řeč jinam, ale netušil kam. Pak mu padl zrak na knihu na Alecově stolku. „Tys už dočetl Počátek?“ Alec se zatvářil zmateně a pak přikývl. „Když se tady člověk hrozně nudí, tak co má dělat? Jen ležet a dívat se do stropu? Tak jsem si četl a četl. Tuhle mi včera přinesla Izzy.“

„A dobrý?“ zajímal se Magnus. „Zatím nic moc. Doufám, že se rozběhne později. Jestli ne, hodím jí jí na hlavu.“ Magnus se rozesmál a ulevilo se mu, když se Alec rozesmál s ním. Krize byla zažehnána. Jenže na jak dlouho?

Dveře pokoje se otevřely a dovnitř vešly dvě studentky medicíny, co tu byly brigádně. Stejně jako Jace. Vypadalo to, že jdou jen stlát postele. Alec spal, nebo teda spíš jen dělal, že spí. Už kolikrát se s ním obě pokoušely flirtovat. Alec měl stochutí už jim kolikrát říct, že je gay a je zadanej. „Stejně by stál za hřích,“ promluvila blondýnka směrem k tmavovlásce. „To ano. Ale vypadá, že nemá zájem,“ odpověděla ta druhá. Nemám a mít nebudu, jsem zadanej a ani jedna nejste můj typ! Vlastně žádná žena není můj typ! Napadlo v duchu Aleca. „To je škoda,“ prohlásila blondýnka. „Mě by se líbil. Ale je mi ho líto.“ Cože?! Zpozorněl Alec. Zatímco holky pracovaly na první posteli. „Jo to mě taky,“ povzdechla si ta druhá. „Chtěla bys ho protože se ti líbí nebo proto, že je ti ho líto!“ Tak znovu dámy, jsem gay! Nechci ani jednu z vás! Chtělo se Alecovi bouchat hlavou do polštáře. „Oboje,“ pokrčila blondýnka rameny. „I když studujeme medicínu, nějak se nedokážu vžít do představy, jak se ti lidé musí cítit.“ O čem to mluví? Nechápal Alec. „Jak to myslíš?“

„Si představ, že jsi v jeho situaci!“ Kývla tmavovláska k Alecově posteli. O co kruci, jde? „Jak by ses cítila, kdyby ti někdo řekl, že už se nikdy nepostavíš na nohy?“ Alec se zarazil. A musel se kousnout do jazyka, aby nevykřikl nahlas a i do rtu, jak bojoval se slzami. Cože?! COŽE???!!! Nikdy se nepostaví na nohy! Jsem mrzák! MRZÁK!!! „Nevím, neumím si to představit,“ odpověděla. „Budeme ho budit?“ zeptala se blondýnka. „Nebudeme,“ zavrtěla tmavovláska hlavou. „Necháme ho spát. Tu postel můžeme udělat později.“ A opustily pokoj. Aniž by tušily, že Alec všechno slyšel.

„Stavím se ještě za bráchou, tak se měj!“ Rozloučil se Jace se svým spolužákem. „Jasně. Taky se měj.“ Jace vyjel výtahem k oddělení, na kterém ležel Alec. Sestry ho ochotně pustily dovnitř. Za prvé ho znaly z praxí a za druhé věděli, že chodí za mladým Lightwoodem. Jace zaklepal na dveře Alecova pokoje. „Ťuky, ťuk, můžu?“ Strčil hlavu do pokoje. Alec neodpověděl. „Přišel jsem se mrknout, jak se ti vede.“ Ticho. Lískové oči hleděly na Jace se smutkem, bolestí, vztekem a něčím, co Jace nedokázal rozpoznat. „Dneska jsme bez nálady, co?“ Nadhodil Jace, doufajíc v jakoukoliv reakci. „Je to pravda?!“ Vyštěkl Alec. „Alecu, co...O čem to mluvíš?“

„Tak je to pravda?!“ Ignoroval Alec Jaceovu otázku. „Alecu, já....My......“

„Vypadni!“ Alecovi se do očí draly slzy. „Vysvětlím ti to!“ Snažil se Jace. „Seru ti na tvoje vysvětlení! Vypadni!“

„Alecu, prosím.....“

„VYPADNI! VYPADNI! ŘEKL JSEM TI ABYS VYPADL!“ zařval Alec. „Dobře! Dobře! Jenom klid! Uklidni se!“ Couval Jace ke dveřím. „Jak se mám uklidnit, když jsem mrzák, Jacei?! MRZÁK!!!“

„To bude v pořádku, uvidíš. Zvládneme to!“ Snažil se Jace, aby se Alec uklidnil. Ale ten měl k uklidnění míle daleko. „VYPADNI! SAKRA UŽ! NECHCI TĚ VIDĚT! NECHCI NIKOHO VIDĚT!“ Jace naprázdno polkl a vycouval z pokoje. Když za sebou zavřel dveře, Alec objal polštář a konečně se rozbrečel.