Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř - 4. kapitola

Okolní svět pro něj přestal existovat, jediné na co se soustředil byl Alec bezvládně ležící na kraji silnice. Z domu vykoukla Magnusova matka. „Magnusi, proč...Proboha!“ Někdo z davu vykřikl, ať někdo zavolá záchranku. Magnus je nevnímal. „Alecu, Alexandře, prosím! Prosím! Otevři oči!“

„Broučku,“ objala Magnuse jeho matka. „Mami, on...on...“

„Já vím. Bude v pořádku uvidíš.“

Izzy vrazila do ložnice rodičů. „To neumíš zaklepat?!“ Vyjel po ní Robert. Izzy neodpověděla, jediné, co se jí honilo hlavou byl telefonní rozhovor s Magnusem. „Alec je v nemocnici.“ Ignorovala otázku svého otce. „Cože?!“ Vstala Maryse z postele. „Když se s Magnusem loučili a Alec byl na cestě domů. Srazilo ho auto. Magnus mi víc neřekl.“

Lightwoodovi našli Magnuse sedět na lavičce před oddělením. „Magnusi?“ Oslovila ho Izzy. „Isabello,“ zvedl Magnus hlavu. „Co se stalo, Magnusi?“ Zeptala se ho. „Já vlastně nevím,“ popotáhl Magnus. „Stál jsem u dveří a najednou jsem slyšel, jak někdo prudce dupl na brzdy a náraz, když jsem se otočil, Alec ležel u kraje silnice a..a....“

„Hej, Magnusi, to je v pořádku...To je v pořádku....Udělal jsi cos mohl.“ Objala ho Izzy.

Ze sálu vyšel lékař. „Jsem doktor James Carstairs. Mám na starosti vašeho syna.“

„Jak je mu? Je v pořádku?“ Zeptala se Maryse. „V tuhle chvíli je stabilizovaný, ač v jednu chvíli jsme ho málem ztratili.“ Magnus zalapal po dechu. „Váš syn má vážné poranění hlavy, páteře a několik zlomených žeber. Nechci nic předvídat, ale je dost možné, že nebude moct chodit.“

„Můžeme ho vidět?“ zeptal se Robert. „Jistě,“ přikývl doktor.

„Něco nového?“ zeptala se Clary, když se sešli na zahrádce cukrárny. Izzy zavrtěla hlavou. „Alec je v kómatu,“ odpověděl Jace. „Doktoři říkali, že je stabilizovaný a potřebuje čas.“

„Určitě bude v pořádku. Známe přece Aleca, je silný,“ ujistila je Clary.

„Zlato,“ chytil Magnus Aleca za ruku. „Chybíš mi.“ Odhrnul mu Magnus vlasy z čela a políbil ho. „Vezmi si svůj čas na uzdravení. A pak se mi vrať....,“ Magnus se zadrhl. „Nevím, co bych si počal, kdyby.....kdyby se ti něco stalo.“ Setřel si Magnus slzy, které mu stékaly po tváři.

Od nehody uběhly tři dny a stále žádná změna. I lékaři po řadách vyšetření, zůstali u původní domněnky, že Alec se už nikdy nepostaví na nohy. Izzy seděla u jeho postele a držela ho za ruku, bojovala se slzami. „Prosím Alecu, probuď se. Chybíš nám.“ Dveře pokoje se otevřely a dovnitř vešel Max. „Maxi, co tady děláš?“ zeptala se Izzy. „Vracel jsem se tudy od kamaráda a myslel jsem, že bych se zaskočil podívat.“

„V pohodě. Já jen, jestli o tom ví naši?“

„Neví,“ pokrčil Max rameny. „Dobře no, seš se mnou. Tak je to v pohodě.“

„Proč se neprobudí, Izzy?“ Podíval se Max na Aleca. „Musí se uzdravit a až bude připravený, tak se určitě probudí.“

„Mamka říkala, že nebude moct chodit. To jako, že....“

„Víš Maxi, někdy se to tak prostě stane.“

„Ale bude v pořádku?“ zeptal se s obavami Max. „Časem. Až se s tímhle faktem vyrovná. Teď nás bude potřebovat všechny. Musíme mu pomoct, se s tím vyrovnat.“

„Hlavně mu to neříkejte hned. Počkejte s tím, až se bude cítit lépe,“ ozval se ode dveří hlas doktora Carstairse. ,,Jistě,“ přikývla Izzy. Jem zkontroloval všechny přístroje i pacienta a usmál se. „Co se děje?“ zeptala se Izzy. „Pokud mám pravdu, tak to brzy uvidíte sama.“ Robert s Marysou, Jace a Magnus se ve dveřích minuli s doktorem. „Něco je špatně?“ zeptal se Jace. „Nevím,“ pokrčila Izzy rameny. „Řekl nám, jen že to brzy uvidíme sami,“ odpověděl Max.

Izzy ucítila lehký dotek, v první chvíli si myslela, že se jí to jenom zdálo, ale pak stisk zesílil. Otočila hlavu a uviděla, jak se Alec snaží otevřít oči. „Probouzí se!“ Otočila se k rodině a Magnusovi. „Jen pomalu, velkej brácho. Jenom klid!“ Alec otevřel oči a zase je zavřel, jak ho do nich praštilo světlo. Pomalu je znovu otevřel. Pokusil se něco říct, ale nic nevyšlo. „Nepokoušej se mluvit!“ zarazila ho Maryse. „V...Vo....Vodu!“ Polkl naprázdno. „Jistě,“ přikývla Izzy s roztřeseným hlasem. „Iz....Iz...Prosím.....Neplač!“ Řekl Alec, když Izzy po tváři steklo několik slz. „Já jsem jen ráda, že jsi v pořádku. Všichni jsme rádi, že jsi v pořádku,“ otočila se ke zbytku, který přikývl. „Co.....“ Chtěl se zeptat, co se stalo, když ho vzpomínka zasáhla jako blesk. Světla.....Brzdy....Náraz...A pak tma. „Mrzí...Mrzí mě to.“

„To nic zlatíčko,“ usmála se Maryse. „To není tvoje vina.“