Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř - 3. kapitola

Zkouškový bylo stresovým obdobím pro všechny. Všem se ulevilo, když ho měli konečně za sebou. „S Alecem jsem to vyhrála,“ zazubila se Clary, když se všech šest sešlo v oblíbené kavárně. „Za plnej počet?“ zeptal se Jace. „To si piš,“ přikývla. „Jsem rád, že jsem ti mohl posloužit jako model i jako obraz ke zkoušce,“ usmál se Alec. „Zkusit se musí všechno. Takže, co? Všichni jsme hotový a máme před sebou tři měsíce válení?“

„Jasně,“ přikývla Izzy.

Celá parta se rozhodla, že zajde zapít úspěšně zakončené zkouškové. „Alexandře, děkuji za ten příběh. Byl vážně úžasný,“ začal Magnus. „Máš vážně talent.“

„Děkuji,“ usmál se Alec a lehce zčervenal. „Moment!“ zarazil se Jace. „Tys mu dal přečíst něco ze svých povídek?“

„Jo dal,“ pokrčil rameny Alec. „Lidi, vidíte tu nespravedlnost!“ Postěžoval si Jace. „Nám vždycky vynadá, co se mu v tom hrabeme a nedá nám nic přečíst. A Magnusovi to klidně přečíst dá.“ Izzy, Clary a Simon se rozesmáli. „Bereš si někdy univerzitní noviny?“ zeptal se Alec Jace s protočením očí. „Ne,“ zavrtěl Jace hlavou. „To bude zřejmě ten problém,“ ušklíbla se Izzy. „Jinak by totiž věděl, že každý měsíc tam studentům literatury vychází otištěná povídka. Alec jí tam měl....Je to tak dva měsíce zpátky.“

„Přesně,“ přikývl Alec. „Tady taky závisí na tom, jestli Jace umí číst,“ nadhodil Simon a celý stůl vybuchl smíchy. „Já tě zabiju!“ Střelil Jace po Simonovi pohledem. „Tahle poznámka sedla!“ Plácl si Alec se Simonem. „Vy jste hrozní kreténi! Oba!“

„Se nemrač, Herondale, a polez na panáka!“ ušklíbl se Alec. „Tak jdeme, Lightwoode!“ Zvedli se oba a zamířili k baru. „Simone?“ otočil se na něj Alec. „Už letím. Drahé polovičky nás snad omluví.“

„Co nám zbude,“ pokrčil rameny Magnus. „Asi nic,“ zasmála se Clary.

Alec nabídl Magnusovi, že ho doprovodí. „Žádný prasárny, pánové!“ křikla za nimi Izzy. „Jdi do háje!“ odpověděl jí Alec. „Nevím, co jako čekáš. Jsme spolu měsíc a pak já nejsem ty.“ Alec s Magnusem se procházeli večerním New Yorkem. „Můžu se na něco zeptat?“ prolomil Magnus ticho. „Jistě,“ přikývl Alec. „Co tě přivedlo k psaní?“

„Už jako dítě, jsem byl uzavřenej a s nikým se moc nebavil. Vždycky jsem si radši zalezl do kouta s knížkou. Od čtení to byl pak jen krůček k tomu začít zkusit napsat něco vlastního. Postupem času to přibývalo. Byl to vlastně únik od reality. Zůstalo mi to do teď.“

„To je hezký,“ usmál se Magnus. „Jak kdy. Ne vždycky je to takový, jako ta co jsem ti poslal.“

„Je mi to jasný,“ přikývl Magnus. „Chtěl jsem se zeptat, co ty a módní návrhář, ale kouknu a vidím,“ usmál se Alec. „Moje láska k módě, Alexandře,“ odpověděl Magnus. „Je mi to jasné.“

Došli společně před Magnusův dům. „Děkuji za doprovod, Alexandře,“ usmál se Magnus ve světle pouliční lampy. „Není za co.“ Chvíli si vzájemně hleděli po očí, pak Alec překonal vzdálenost, která je dělila a přitiskl svoje rty na ty Magnusovy.

Magnus mu polibek oplatil. Alec se odtáhl. „Dobrou noc, Magnusi.“

„Dobrou noc,“ rozloučil se Magnus a vydal se do domu. Vytáhl klíče a odemkl. Už se chystal vejít do domu, když uslyšel, kvílení brzd a náraz. Otočil se a v tu chvíli ucítil, jako by mu srdce vynechalo pár úderů. „ALEXANDŘE!“