Muž z majáku - 5. kapitola

Krátce před polednem se na maják dostavil doktor Underhill, kterého si Alec zavolal.

„Tak co?“ zajímal se, když Underhill vyšel z pokoje.

„Až na drobné poranění a modřiny mu nic není. Pokud nepočítám ztrátu paměti.“

„Takže ses nic bližšího nedozvěděl?“ Zeptal se Alec. „Je mi líto. Naordinoval jsem mu odpočinek, kdyby něco volej.“

„Jasně,“ přikývl Alec. Utekl jsem z New Yorku, abych byl co nejdál od lidí. A děje se mi pravý opak!!!

***

Alec vešel do pokoje pro hosty. Magnus stál u okna a hleděl na oceán.

„Je to uklidňující, že?“ Zeptal se Alec.

Magnus se otočil a přikývl. „Děkuji.“

„To je v pořádku,“ mávl nad tím Alec rukou.

„Nechci být na obtíž. Můžu si najít něco ve městě.“

„Nesmysl!“ Zavrtěl Alec hlavou. „Můžete zůstat. Mě to nevadí,“ usmál se.

„V tom případě mi ale můžete tykat. Jsem Magnus.“

„Alec.“

Do pokoje se přibatolila Andrea. „Tata!“

„Ahoj princezno,“ vzal jí Alec do náruče.

Andrea začala ukazovat na Magnuse. „Pán, pán,“ opakovala.

„Ano. Pán tady s náma chvíli bude. Stačí, když mu budeš říkat Magnus.“

„Manus,“ zopakovala Andrea.

„Správně, jsi šikulka,“ usmál se Magnus a pohladil Andreu po vlasech.

„Napadlo mě,“ začal Alec. „Že bychom nafotili letáčky a rozvezli je po městě, dali je na internet. Někdo tě přece musí poznat.“

„Máš pravdu,“ přikývl Magnus.

***

„Nejdeš na přehlídku, nemusíš se parádit,“ klepal Alec na dveře koupelny.

„Tygr má pruhy, já mám oční stíny, Alexandře,“ zazněla odpověď z druhé strany dveří. Magnus vyšel z koupelny a Alecovi poklesla brada. Magnus byl nádherný.

„Můžeme, Alexandře?“ Zeptal se Magnus.

„Jo...Jo..Jasně..Můžeme,“ přikývl Alec. Sakra! Zaklel v duchu Alec. Tohle nedopadne dobře.

***

Magnus, Alec a Andrea se vrátili z rozvozu letáčků a Magnus se nabídl, že uvaří, když mu Alec pomohl.

„Sice do kuchyně normálně nikoho nepouštím, ale prosím,“ usmál se Alec.

„Špatné zkušenosti?“ Zeptal se Magnus.

„Jo. Docela dost,“ přikývl Alec. „Moje sestra to je hotová pohroma, když přijde na vaření.“

***

„Magnusi, to je výborný!“ Pochvaloval Alec jídlo.

„Děkuji,“ usmál se Magnus. „Alespoň něco si pamatuju.“

„Pořád nic?“ Staral se Alec.

Magnus zavrtěl hlavou. „Nic. Pořád prázdno.“

„To je mi líto.“

„Věř mi, snažím se si vzpomenout. Kdo jsem, odkud jsem, jak jsem se dostal až sem. Ale nejde to.“

„Nenamáhej se, třeba to přijde samo.“

„V to doufám,“ povzdechl si Magnus.

„Co se jít projít? Stejně potřebuju vyvětrat divou zvěř?“ Navrhl Alec.

Magnus se rozesmál. „Jasně, jako správce majáku se na vzduch moc nedostaneš.“

***

Alec se v noci vzbudil, prvně si myslel, že něco chce Andrea. Když ale nakoukl do jejího pokoje, viděl, jak jeho dcera spí. Asi se mi jenom něco zdálo, mávl nad tím rukou. Když z vedlejšího pokoje uslyšel, tlumené výkřiky. Otevřel dveře. Magnus sebou na posteli házel a něco nesrozumitelně mumlal.

„Magnusi,“ chytil ho Alec opatrně za rameno.

„Ne, ne. Prosím, nechte mě!“ Mumlal Magnus dál.

„Magnusi!“ Zatřásl s ním lehce Alec. „Magnusi!“

„Ne prosím!“ Vystřelil Magnus do sedu. Alec stačil uhnout. Magnus zrychleně dýchal a zmateně se rozhlížel kolem.

„To je v pořádku! Byl to jenom sen,“ utěšoval ho Alec.

„Alecu?“ Zeptal se zmateně Magnus.

„Jo,“ usmál se Alec. „Slyšel jsem tě křičet ze spaní. Tedy nejdřív jsem myslel, že je to Andrea. Chceš si o tom promluvit?“ Nabídl mu. Magnus zavrtěl hlavou.

„Dobře. Budeš v pohodě?“

„Asi,“ pokrčil Magnus rameny.

„Dobře, tak já půjdu,“ zvedl se Alec.

„Prosím nechoď,“ zarazil ho Magnus. „Nechci zůstat sám.“

„Tak pojď,“ vyzval ho Alec a odvedl ho do své ložnice.

„Máš královskou postel,“ obdivoval jí Magnus.

„Když tu mám skoro každou noc okupanta, tak se nediv.“