Muž z majáku - 1. kapitola

Alec Lightwood potřeboval utéct ze svého mizerného života. Jeho dlouholetý vztah zkrachoval, když Alec svého snoubence nachytal v posteli s neznámým mužem. Alec po Sebastianovi švihl snubní prsten, sbalil si svoje věci a vrátil se ke svým rodičům.

***

Potřeboval začít na novo. Jinak. New York pro něj momentálně nebyl to pravé ořechové. Zadařilo se, jeden den našel v novinách inzerát, že se hledá správce majáku. Alec neváhal ani minutu a na inzerát se ozval. Po necelém týdnu se mu ozval postarší muž. A po společném rozhovoru Alec tu práci získal. Jeho rodina byla překvapená, ale Aleca v jeho rozhodnutí podporovali. Chápali, že potřebuje klid na vyléčení pocuchaných nervů.

***

„Tohle je skvělý místo!“ Vyjekla nadšeně Izzy, když je taxík vyhodil před majákem.

„No já nevím,“ zamračil se Jace. „Lišky tu dávají dobrou noc.“

„Spíš delfíni,“ rýpl si Max.

„Chytráci!“ Protočil Alec očima. „Tohle je ráj.“ Za nimi zastavilo auto a z něj vystoupili Robert s Maryse. Vracet se budou taxíkem se zbytkem rodiny.

„Seš si tím jistý, Alecu?“ Zajímalo Roberta. „Jsem,“ přikývl Alec.

***

Byt správce byl malý, přesto útulný.

„To je výhled!“ Libovala si Izzy na majáku. „Budeš mi chybět,“ objala Aleca.

„No tak Iz,“ setřel jí slzy. „Však se neloučíme napořád. Můžete sem jezdit.“

„Já vím, ale bude to nezvyk. Nevídat tě doma.“

***

Alec osaměl a pustil se do vybalování. Jediný zvuk, který bylo slyšet, byly vlny tříštící se o skálu. Bylo to uklidňující. Když si vybalil a zabydlel, byl večer. Uvařil si rychlou večeři. Po večeři umyl nádobí a padl do postele. Usnul ani nevěděl jak, po celodenním lítání toho měl plný kecky.

***

Druhý den ráno po snídani se Alec vydal na průzkum okolí. Bylo tu opravdu krásně a ticho. Alec se zaposlouchal do šumění moře. Kromě šumění moře, zaslechl ještě něco. Znělo to jako....Pláč. Vydal se po tom zvuku a na útěsu našel vak, který vyvrhlo moře. A ve vaku plačící dítě.

„Neboj, maličký! Neboj!“ Vzal Alec dítě do náruče. „Už jsi v bezpečí!“ Alec se rozhlédl, jestli někde někoho neuvidí. Ale v okolí nikdo nebyl. Jenom on a dítě v jeho náručí. Nerozumněl tomu, kde se tu vzalo? Kde má rodiče? Odnesl vak do majáku a dítě z něj vyndal. Dítě přestalo plakat a zvědavě si začalo Aleca prohlížet. Alec ve vaku, našel přeložený list papíru, byl celý zmáčený. Tomu, kdo jí najde! Bylo na něm napsáno.

Vážený neznámý,

prosím postarej se o mou dceru. Kromě tebe už nemá nikoho, došlo k neštěstí. Naše loď se měla vážnou poruchu a začala se potápět, nemohli jsme nic dělat. Jenom se postarat o to, aby naše dcera nezemřela s námi.

Jmenuje se Andrea a vy jste to poslední co má.

Alec se podíval na holčičku na stole. Ta na něj kulila jasně modré oči.

„Co s tebou, prcku?“ Zeptal se, i když věděl, že odpověď nedostane. „Odjel jsem sem, abych si spravil pocuchaný nervy. Ne, abych dělal náhradního rodiče. Ani nevím, jak se to dělá. A co vůbec mám dělat?“ Alec si vzal telefon a zavolal nejbližší dětské lékařce.

***

„Dobrý den, pane Lightwoode,“ usmívala se na Aleca sympatická doktorka. „Jsem Catarina Loss, mluvili jsme spolu po telefonu.“

„Prosím, pojďte dál,“ ustoupil jí Alec ve dveřích. A dovedl jí do pokoje, kde na posteli spala malá holčička.

Cat jí začala vyšetřovat. „Tak můžu vám říct, že je to zdravá, dvouměsíční holčička. Podle toho, co jste mi říkal, měla obrovské štěstí.“ Alec přikývl. Ozvalo se další zakepání. Alec otevřel.

„Dobrý den, pane Lightwoode. Jsem Iris Rouse, sociální pracovnice. Paní Catarina Loss mě informovala, že jste našel opuštěné dítě.“

„Ano, to je pravda,“ přikývl Alec.

„Mohl byste mi jí ukázal.“ Alec přikývl a s Iris vešli do ložnice, kde zrovna Catarina končila s Andreinou prohlídkou. „Nebojte se, pane Lightwoode, o tu malou bude dobře postaráno.“ Alec zachytil v Catarině pohledu, cosi jako prosbu. Jako by ho tiše prosila, aby si tu maličkou nechal.

Iris vzala Andreu do náruče a chystala se odejít. Malá začala natahovat a upřela na Aleca uplakané modré oči. Aleca to zarazilo a dívčin pláč mu lámal srdce.

„Počkejte!“ Zastavil Iris. „Já....Já...Si jí nechám!“

Cat si úlevně oddechla. „Jste si jistý? U nás by dostala prvotřídní péči.“

„Jsem si jistý,“ přikývl pevně Alec.

„Dobrá, zastavím se u vás ještě zítra ráno a vyplníte mi nějaké papíry, ohledně osvojení.“