Láska je slepá - 4. kapitola

"Na tebe a žárlit?" Vyprskla smíchy. "Na slepýho chudáka. Zas si nefandi!""Tak o co ti jde?" Nechápal Alec. "Já a Magnus patříme k sobě. A ty jsi jenom závaží, co mi ho stahuje k sobě." Matty na skupinku před nimi začal vrčet. "A drž si toho psa.""Pojď Camille, přece se nebudeš zahazovat s takovým co ti za to nestojí," řekl další hlas tentokrát mužský. Alec si dřepnul k Mattymu a podrbal ho za uchem. "To nic, kamaráde!"



Alec po příchodu domů, jen něco zamumlal na podrav svým sourozencům a zavřel se u sebe v pokoji. V parku se snažil to nedat na sobě najevo, ale bolelo to. Nikdo z nich ho neznal. Padl do postele a schoulil se do klubíčka a dovolil osamnělé slze, aby mi stekla po tváři. Matty seděl u postele a pozoroval páníčka smutnýma psíma očima. Vyskočil na postel a začal do Aleca šťouchat čumákem. "Co chceš?" Začal ho Alec hladit po krku. Matty ho začal olizovat na tváři. "Ale fuj!" Začal Alec Mattyho odstrkovat. Matty olizoval pánečka a nadšeně přitom vrtěl ocasem. "Přestaň! Pse praštěnej!" Cukaly Alecovy koutky. "Já nechci! Už nechci pusinky!" Smál se Alec. "Taky tě mám rád! To víš, že jo!" Drbal ho Alec na hřbetě. Dveře se otevřely a do pokoje vklouzla Izzy. "Co tu blbnete?" Zeptala se. Alec zavrtěl hlavou. "Co by? Projevujeme si lásku.""Stalo se něco?" Zeptala se. "Nechci o tom mluvit.""Ulevilo by se ti. V tomhle rozpoložení jsi nebyl od nehody.""Nech to být." Izzy si povzdechla a nechala Aleca být.



Magnusovi otevřel dveře blonďák a přeměřil si ho podezíravým pohledem. "Um ahoj je doma Alec?" Zeptal se Magnus. "Nebere mi telefon.""Ty jsi Magnus?" vyptával se blonďák. Magnus přikývl. "V tom případě tě rád poznávám. Já jsem Jace, Alecův brácha.""Taky mě těší," usmál se Magnus. Jace mu ustoupil ve dveřích. "Jsou to ty dveře na konci chodby," napověděl Jace Magnusovi. "Díky." V tu chvíli z nich vyšla černovláska. "Tak co?" Zajímalo Jace. "Kromě toho, že si s Mattym projevovali vzájemnou lásku? Jsem z něj nic nedostala," zavrtěla hlavou. "Ahoj Magnusi," usmála se na příchozího. "Ahoj Isabelle," oplatil jí Magnus pozdrav. "Třeba budeš mít s Alecem víc štěstí."



Magnus klepl na dveře Alecova pokoje a když se nedočkal odpovědi, vstoupil dovnitř. Alec ležel na posteli, ruce měl omotané kolem Mattyho krku a hlavu měl zabořenou v jeho srsti. Když Magnus vstoupil dovnitř, Matty k němu otočil hlavu a začal radostně vrtět ocasem. "Ahoj Alexandře.""Magnusi?" Zvedl Alec překvapeně hlavu. "Co tady děláš?""Nebral jsi mi telefon, chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku.""Je mi fajn," zalhal Alec. "Nevypadáš na to," poznačil Magnus. "Nevidím se," ušklíbl se Alec. "Alexandře, prosím. Mluv se mnou. Chci ti pomoct, záleží mi na tobě." Alec sklonil hlavu a po chvíli jí zvedl. "Tvoji spolužáci. Vyhrožovali mi, že se o tebe mám držet dál. Že takovej mrzák jako já..že tě stahuju s sebou. Pak že k někomu patříš...Já už nevím, nechci na to myslet.""Alexandře," objal Magnus Aleca. "Nevšímej si jich. Nemají pravdu.""Já vím, ale bolí to. Neznají mě, neví co se stalo." Magnus se podíval na Aleca. Alec chvíli mlčel. "Nevím, jestli si vzpomínáš v prváku začátek druhého semestru studentský koncert." Magnus se zamyslel, něco takového se mu vybavovalo. "Jo asi pamatuju, proč?""Měl jsem tam hrát. Nakonec mě za někoho nahradili, nevím za koho. Nezáleží na tom. Na čem záleží, je že mě nahradili právě proto, že v tý době jsem měl tu nehodu při které jsem přišel o zrak.""Alexandře," zalapal Magnus po dechu. "Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš.""Chci," odpověděl Alec. "Zasloužíš si znát pravdu."

Vracel jsem se domů ze zkoušky. Prostě normální den, jako každej jinej. Nastoupil jsem do auta a rozjel jsem se domů. Když se najednou zpoza zatáčky vynořilo auto, menší dodávka. Neměl jsem čas strhnout auto do protisměru, abych se vyhnul kolizi. Poslední co si pamatuju, byl zvuk mačkající se plechů a tříštění předního skla.Byl jsem dva týdny v kómatu. Když jsem se probudil, někdo měl držel za ruku a plakal. Snažil jsem se otevřit oči, ale nešlo to. A když se mi to konečně podařilo, viděl jsem tmu. Doktoři mi řekli, že tříštící se sklo mi poranilo oční nervy. Tehdy mi došlo, že mamka nebrečela kvůli nehodě, ale protože věděla, že budu slepý.Nejhorší na tom je, že řidič tý dodávky od nehody ujel. Nikdy ho nenašli. Měl jsem na něj vztek, ne protože mi zničil život. Ale protože ujel.

Magnus měl v očích slzy. "Alexandře," popotáhl. "Neplač, Magnusi. Prosím.""Moc mě to mrzí.""Já vím, ale už to nespravíme." Magnus Aleca objal. "Ti mý spolužáci? Nepadlo nějaké jméno?" Zeptal se Magnus. "Jedno padlo," přikývl Alec. "Jaké?"