Jezevec a had - 8. kapitola

O devatenáct let později

Jace s Clary a jejich dcerou proběhli přepážkou na nástupiště. Kde už se s nimi vítali Simon s Izzy. Ti dva se dali dohromady poté, co se Maia vrátila ke svému příteli a Raphael bohužel tragicky zemřel při střetu s mocnějším čarodějem. 

„A kdepak máme ty dva?“ rozhlížel se Simon po Alecovi s Magnusem. 

„Támhle jsou!“ zamávala jim Clary. Alec s Magnusem jí zamávání oplatili, stejně jako jejich synové. Raphael a Max. 

„Vypadá opravdu vyděšeně!“ Drbl Magnus do Aleca. 

„Na povzbuzující řeči, jsi ale býval vždycky ty...Fajn!“ protočil očima. „Maxi, jdi za tatínkem!“ Předal Alec mladšího syna do náručí svému příteli.

***

„Rafe, co se děje?“ klekl si Alec ke svému synovi. 

„Mám strach, tati,“ přiznal. 

„Neboj. Všechno bude v pořádku. Taky jsem se bál, když jsem nastupoval do Bradavic. A pak jsem poznal spoustu úžasných lidí.“

„A co když se nedostanu do stejný koleje jako ty nebo táta?“

„A to by ti vadilo?“ zeptal se Alec.

 „Já nevím.“

„Rafe, poslouchej mě. Když jsem nastupoval a dostal jsem se do Mrzimoru, věděl jsem, že moji rodiče z toho nebudou zrovna nadšení. Taky nebyli. O to to bylo horší, když se pak jeden můj sourozenec za druhým dostávali do Nebelvíru. Ale přenesl jsem se přes to. A došlo mi, že na tom být v Mrzimoru, není nic špatného. Naopak, že je to skvělý! A pak. Měl jsem přátele ve všech kolejích. Nevadilo nám, že chodíme každý jinam. Spojilo nás to víc, než kdybychom chodili do stejné koleje. Ať se dostaneš do jakékoliv koleje, tak já a táta na tebe budeme moc pyšní.“

„Děkuju, tati!“ objal Raphael Aleca. „Mám tě rád.“

„Já tebe taky.“

***

„Nezajdeme někam na oběd?“ zeptala se Clary, když opouštěli nádraží King´s Cross. 

„Můžeme,“ přikývl Simon. Usadili se v příjemné restauraci poblíž nádraží. 

„Tak na to, že jsme první várku vypravili,“ zvedl Jace skleničku a všichni se rozesmáli.

***

„Ty Magnusi, nemohla jsem si nevšimnout,“ začala Izzy. „To je nějakej obyčejnej nebo....“ Chytila ho za ruku a dychtivě si jí prohlížela. 

„Co?“ nechápali Clary, Jace a Simon. 

„Tvůj bratr, Isabello, mě včera požádal o ruku.“ Izzy nadšením vyjekla, div nepřevrhla skleničky. 

„Brácha, ty jsi takovej tajnůstkář! Nic neřekneš.“

„No já nevím, vzhledem k tomu, že jsem ho požádal včera. Tak bych řekl, že mám rezervu. Chápal bych, kdybys mi vyčinila třeba až v době, kdy by ti přišla pozvánka na svatbu. Ale tohle,“ pokrčil Alec rameny. 

„Stejně bylo na čase,“ ušklíbl se Jace. „Mají dvě děti a ještě ani nejsou svoji.“

„A to je nějaká povinnost?“ zeptal se Alec s úšklebkem. „Nějak jsem si nevšiml, že ty by ses hnal do chomoutu.“

„Tak toho necháme a pojďme si připít na naše snoubence!“ Navrhla Izzy. 

„Souhlasím,“ přikývla Clary. „

Já taky,“ souhlasil Simon. 

„I já,“ přikývl Jace.

„Na Magnuse a Aleca!“ Zaznělo sborově.