Hvězdy ve tvých očích

Hob ležel na trávě v Zeleném ráji a pozoroval hvězdy, rozhodně tady byl na ně lepší výhled než v Bdělém světě, kde výhled kazila auta a pouliční osvětlení.

„Vidím, že sis našel pěkné místo, Hobe Gadlingu.“

„Jako vždycky, starý příteli. Je tu nádherně,“ odpověděl Hob.

„To mě těší a od Zeleného ráje ti mám vyřídit, že jeho to také těší.“ Sen se usmál. „Smím se připojit?“

„Samozřejmě,“ přikývl Hob. „Místa je tu dost. A pozorování hvězd je ve dvou vždycky lepší. Navíc, seš tu doma a já se sem vetřel.“

„Jsi zde vítán, kdykoliv.“

***

Sen a Hob leželi vedle sebe a dívali se na hvězdnou oblohu.

„Jsou nádherné, mnohem lepší než doma.“ Hob se otočil ke Snovi, ten mu pohled oplatil. „Úplně můžu vidět, jak se ti održí v očích.“ Usmál se Hob.

„Neodráží!“Argumentoval Sen.

„Ale jo, vždyť to vidím.“

„Ne!“

„Chceš se hádat?“ Zeptal se Hob.

„Ne, ale nemáš pravdu. Hvězdy se mi v očích odrážet nemůžou, protože to jsou hvězdy.“

„Cože to je?!“ Posadil se Hob.

„Hvězdy,“ odpověděl Sen.

„Ty máš v očích hvězdy?“ Zeptal se překvapeně Hob. „Znám tě šest set třicet let a teprve teď se dozvídám, že tvoje oči jsou hvězdy?“