Hudba v našich srdcích - 2. kapitola

Magnus se vydal k autu, před školou už na něj čekala jeho matka. Koutkem oka si všiml pětičlenné skupinky, která se něčemu smála. Alec na sobě ucítil pohled a otočil se. Magnus pohledem uhnul a koutkem oka si všiml, že ho Alec na dálku zdraví pokynutím hlavy.

Jace, Clary, Izzy, Simon a Alec vstoupili do kavárny a usadili se k nejbližšímu stolečku. „Co to bylo za kluka?“ Vyzvídala Izzy, když si objednali. „Za jakýho?“ Otočil se po ní Jace. „Ten, co ho Alec zdravil.“ Alec jen protočil očima. „Seděl s náma v aule, trochu jsme se dali do řeči,“ pokrčil Alec rameny. „Tak ho sbal!“ Zapíchla mu Izzy prst do hrudníku. „Izzy!“ Zaúpěl Alec. „Znám ho pět minut. Navíc nikoho nechci.“

„To tvrdíš teď,“ ušklíbla se. „Tak ho nechte,“ zastala se Clary Aleca. „Dík, Fray.“

´Jak bylo první den ve škole?´Vyzvídala Asmara, když s Magnusem dorazili domů. ´Nebylo to špatný,´pokrčil Magnus rameny. ´Bude to v pořádku, uvidíš.´ Magnus jen pokrčil rameny a odešel. Když ho později šla Asmara zkontrolovat. Magnus ve svém pokoji tančil se zavřenýma očima.

Magnus byl ztracený ve vlastním světě. Na tváři měl drobný úsměv. Překvapil ho i Alec, když se mu začal omlouvat, že se přes něj bavil s přáteli. Většina lidí ho ignorovala, když zjistili, že neslyší. Tohle zjištění bolelo nejvíc. Z myšlenek ho vytrhla ruka na rameni. „Mami?“ Otočil se překvapeně Magnus. „Večeře,“ odpověděla. „Hned přijdu,“ přikývl.

Izzy pomohla Maryse sklidnit ze stolu. Zatímco Jace se vypařil hned po jídle kamsi ven, prý na rande s Clary. Robert se usadil k televizi. „Alecu,“ oslovil bratra Max. „Zahraješ mi, prosím?“ Hodil po něm prosebné oči. „To víš, že jo,“ přikývl Alec.

Max se uvelebil v Alecově posteli a sledoval, jak jeho bratr vytahuje z futrálu housle. „Co by to mělo být?“ Zajímal se Alec, zatímco se prohraboval notami. „To je jedno,“ pokrčil Max rameny. Max nebyl jediným posluchačem. Ve dveřích Alecova pokoje se objevily Maryse s Izzy a vychutnávaly si melodii linoucí z pod smyčce. „Když vidím Maxe, tak mě napadá, jestli bychom taky neměli na něco dát,“ uvažovala nahlas Maryse. „Myslím, že to by táta už neskousnul,“ ušklíbl se Alec. „Ještě,“ škemral Max, když Alec odkládal housle. „Zas někdy jindy,“ slíbil Alec.

Alec odcházel z přednášek, když ve velké zkušebně zachytil pohyb. Postavil se mezi futra a usmál se. Na parketě tančil Magnus. Bylo to...wau. Alec ho pozoroval s údivem ve tváři. Byl dokonalý.

Když Magnus zjistil, že má diváka ustal v tanci. „Ahoj,“ pozdravil Aleca. „Ahoj,“ došel k němu Alec blíž, aby Magnus mohl odezírat. „Jsi úžasný!“

„Díky,“ usmál se Magnus. „Není to nic světoborného.“

„Děláš si srandu?“ Zeptal se Alec nevěřícně. „Nikdy jsem nic úžasnějšího neviděl.“ Magnus nad tou chválou zrudnul. „To já bych měl obdivovat tebe,“ pokrčil Magnus rameny. „Já se jen pohybuji podle rytmu. Ty na druhou stranu...“

„Myslím, že na všem je co k obdivování,“ usmál se Alec. „Asi máš pravdu. Ukážeš mi to?“ Kývl Magnus hlavou k futrálu v Alecových rukou. „Jistě,“ přikývl Alec. Když Magnus viděl Aleca hrát, na jeho tváři se objevil drobný úsměv. Alec si toho všiml a úsměv mu oplatil. „Bylo to nádherné,“ usmál se Magnus. „Sice jsem to nemohl slyšet. Ale vnímám to jinak.“ Alec se nevyptával, nechtěl působit dotěrně a drze. „Děkuji.“

Alec si po návratu domů otevřel notebook a začal si hledat kurzy znakového jazyka. Bylo mu jasné, že odezírání Magnuse vyčerpává. Našel si nejbližší termín a přihlásil se.

„Dobrý den, jmenuji se Lydia Branwell a vítám vás všechny na první lekci znakového jazyka. Ráda bych tu navodila přátelskou atmosféru, takže se vzájemně představíme a řekneme si, co vás sem přivedlo.“ Kolečko došlo k Alecovi. „Jmenuji se Alec Lightwood a před pár týdny jsem se seznámil s neslyšícím spolužákem. Chtěl bych nám usnadnit komunikaci.“

„To je od tebe pěkný,“ usmála se Lydia.