Dvojčata - 5. kapitola

Maryse s Robertem vstoupili do Alecova pokoje. „Co je?“ Zvedl hlavu od knížky a uviděl, že mají v rukou pytle. „Jdeme vyklidit Danielovy věci,“ oznámil mu Robert. „V žádným případě!“ Zaklapl Alec knížku. „Přemýšleli jsme nad tím. Měl bys větší pokoj.“

„Řekl jsem ne!“ Vrtěl Alec hlavou. „Proč ne?“ Nechápala Maryse. „Protože...Protože, nechci aby odešel.“

„Alecu,“ objala ho Maryse. „Nikdy neodejde, když ho budeme nosit v srdcích.“

„Já vím, ale stejně ne.“ Stál si za svým. „Dobře.“

Alec vstoupil do třídy a padly na něj zraky všech. Alec chtěl být neviditelný a nebo se otočit a utéct zpátky do bezpečí jeho a Danielova pokoje. „Nechte ho na pokoji. Jak by bylo vám, kdyby na vás někdo zíral!“ Ozval se Magnus a všichni se vrátili k tomu, co dělali předtím. „Děkuju.“ Magnus jen mávl rukou, že to nic nebylo.

Izzy s Alecem měli den přesně podle stejný šablony, každou chvíli je někdo zastavoval a přál jim upřímnou soustrast. Oba dva se o polední pauze zoufale svezli na lavičku vedle Magnuse, Ragnora, Raphaela a Cat. „Jestli mi někdo bude přát upřímou soustrast, tak mu dám pěstí,“ zaúpěla Izzy. „Taky mám chuť dotyčný zaškrtit. Co je na spojení “Nechte nás na pokoji“ k nepochopení?“ Souhlasil Alec. „Já chápu, že je to všem líto, ale nic se nemá přehánět. Obzvlášť od lidí, který vidíš prvně v životě.“

„Přesně,“ přikývla Izzy. „Od lidí ze třídy a od učitelů to vezmeš. Ale ti ostatní, tě ani neznají.“

„Soucítím s vámi,“ ušklíbl se Raphael.

Izzy trávila odpoledne se Simonem. Magnus s Alecem byli u Lightwoodových doma koukali na filmy. Do Alecova pokoje strčila hlavu Maryse. „Jen jsem se chtěla zeptat, jestli se Magnus zdrží na večeři? Isabelle psala, že jde na večeři se Simonem a že u Lewisových přespí.“

„Děkuji za pozvání, paní Lightwoodová. Budu rád,“ přikývl Magnus. „Tak se nenechte rušit,“ zavřela za sebou Maryse dveře. „Tedy pokud mě tu chceš,“ otočil se Magnus na Aleca. „Děláš si srandu? Budu radostí bez sebe,“ přitáhl si Alec Magnuse do polibku. „Ale?“ Povytáhl Magnus obočí. „Miluji tě.“

„Taky tě miluju, Alexandře.“ Magnus spojil jejich rty do polibku.“

„Roberte, skočil bys pro Aleca s Magnusem?“ Poprosila ho Maryse. „Jistě,“ přikývl Robert. Vyšel nahoru k pokoji po dvojčatech a otevřel dveře. „Máte jít....,“ zarazil se v půlce větu při pohledu na líbající se dvojici. „Co to má znamenat?“ Zařval. Alec s Magnusem od sebe odskočili. „To znamená, že spolu chodíme,“ odpověděl Alec. „Můj syn není žádnej buzerant.“

„Divím, že se ti to nedošlo. Proč bychom jinak s Magnusem trávili tolik volného času,“ ušklíbl se Alec. Hluk nahoru přilákal Maryse. „Co se děje?“

„Oni...Oni se líbali, Maryse,“ obrátil se Robert na manželku. „A?“ Povytáhla Maryse tázavě obočí. „Tys to věděla?“ Zeptal se nechápavě Robert. „To vědí všichni,“ pokrčil Alec rameny. „Pod svou střechou žádnýho buzeranta nechci. Vypadni! Táhni mi z očí.“ Maryse se postavila mezi Aleca a Roberta. „Ty jdi, Roberte!“

„Cože?“ Podíval se na ní nechápavě. „Řekla jsem, aby ses sbalil a vypadl.“

„Ale on....“

„Už jsem přišla o jedno dítě, nehodlám přijít o druhé jenom proto, že ty nepřijmeš koho si vybral za partnera.“ Robert se otočil na patě a odešel a nezapomněl na protest třísknout dveřmi. „Mami?“ Zeptal se Alec roztřeseným hlasem. „Myslela jsem to vážně,“ otočila se na Aleca. „Je mi jedno jestli se ti líbí muži. Jsi můj syn a já tě mám ráda.“

„Taky tě mám rád.“

„Chceš mi říct, že táta tě málem vyrazil z baráku a teď se budou s mámou rozvádět?“ Vykulila oči Izzy, když jí to Alec líčil. „Přesně.“

„Tak to bych chtěla vidět.“

„Izzy, to nebylo nic ke koukání. Cítíl jsem se před Magnusem trapně,“ sklonil Alec oči. „Jedinej, kdo by se měl cítit trapně je táta a ne ty.“