Dvojčata - 2. kapitola

„No jo, ale co?“ Listoval Alec katalogem. „Jména, ne?“ Pokrčila Izzy rameny. „Pokud vás naši nezabijou, šla bych do toho taky za dva roky.“

„Vsadím se, že zabijou,“ pokrčil rameny Daniel. „Ale co v pubertě je každej trochu rebel?“

„Mám nápad,“ ušklíbl se Alec. „Tak co to bude, mládeži?“ Zeptal se tatér. Alec se ušklíbl a zabodl prst do katalogu. „Tohle.“

„A kam to bude?“

„Na krk a pořádně velký,“ odpověděl. „Tak to tě naši fakt zabijou,“ ušklíbl se Dan. „Izzy máš recht, radši si počkám, jestli naši za tohle Aleca nezabijou.“

„No teda brácha, netušil jsem, že ten rebel budeš nakonec ty,“ hvízdl obdivně Dan. „Někdy začít musím,“ pokrčil Alec rameny. Maryse s Robertem nebyli doma. „Izzy, nepůjčila bys mi nějakej šátek? Nejlépe v černé.“

„Chceš to veledílo schovat?“ Smála se Izzy a hodila po Alecovi šátek. „No spíš nechci, aby naše trefilo sotva vlezu do jídelny.“

Celá rodina seděla u večeře a sourozenci po sobě nenápadně pokukovali. Čekali, kdy někdo vytáhne fakt, že Alec má kolem krku šátek. Nemuseli čekat dlouho po jídle na to poukázala Maryse. „Alecu, proč máš kolem krku ten šátek?“ Zajímalo jí. „Asi jsem se na koupališti nachladil, nějak mě škrábe v krku.“ Izzy s Danem se po sobě podívali a vyprskli nenápadně smíchy. Maryse staroslivě sáhla Alecovi na čelo. „Ani nejsi teplej.“ Jsem, maminko!Ušklíbl se v duchu Alec. „Ale udělám ti čaj.“

„Nikam nechoď Maryse,“ zastavil jí Robert. „Jenom to hraje. Beztak tam má cucflek od nějaký holky.“ Spíš od kluka, ušklíbla se v duchu Izzy. „Alecu, zlato. Za to se přece nemusíš stydět.“ Alec si jen povzdechl. „Tak fajn,“ povzechl si Alec. Sundal si šátek, čímž odhalil tetování ve tvaru písmene Z. Maryse zalapala po dechu. „Alexandře Gideone, co to je?!“ Začínal Robert rudnou. „To je tetování, pokud jsi to nepoznal,“ trhnul Alec rameny. „Kde se tam vzalo?“

„Nejspíš jsem si ho nechal udělat.“

„Na tvým místě bych neprovokoval,“ naklonil se k němu Daniel. „Dokud žiješ pod mojí střechou, tak si tohle nedovoluj!“ Zařval Robert. „Táhni mi z očí!“ Alec pokrčil rameny a opustil jídelnu. Po Alecově odchodu se rozhostilo dusné ticho. „Proč jsi ho nezastavil?“ Obrátil se po chvíli Robert na Dana. „Na Alecovu obranu musím říct, že to byl můj nápad,“ pokrčil Daniel rameny. „Jeden jak druhej,“ vrtěl Robert hlavou. „Jasně, že jo. Když to jsou dvojčata,“ rýpla si Izzy. „Ty taky mlč,“ švihl po ní Robert pohledem. „Seš stejná jak ti dva.“

Maryse klepla na dveře pokoje dvojčat a vešla dovnitř. Alec ležel na posteli a na polštáři měl otevřenou knihu. Když viděl Maryse, knížku zavřel. „Zlobíš se?“ Zeptal se provinilým hlasem. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Překvapilo mě to,“ pokračovala. „Ale nezlobím se na tebe.“

„Byl to Danův nápad,...“

„To nám řekl,“ pousmála se Maryse. „Sice navrhoval jména.“

„Jak vás to napadlo?“ Vyzvídala Maryse. „Flirtovaly se mnou naše spolužačky. Pletly si mě s Danem. Po třech letech se nás stále nenaučily rozeznávat.“ Zasmál se Alec. „Teď už budou,“ pokrčila rameny Maryse. „Jo. Introvertní dvojče je pako s velkým tetováním.“

„Zlato,“ objala ho s úsměvem Maryse. „S tátou promluvím, všechno bude dobrý.“