Bruslení

„Kam mě vedeš, Hobe Gadlingu?!“ Dožadoval se Morpheus odpovědi.

„Uvidíš,“ otočil se na něj Hob.

„Okamžitě mi to řekni, nebo nikam nejdu!“ Zamračil se.

„Nejsem tvůj poddaný,“ odpověděl Hob. Sen zkřížil ruce na prsou a našpulil rty. Rozmazlený děcko! Zaúpěl Hob a protočil očima. „Přestaň tohle dělat! A přestaň na mě takhle zírat!“ Hoba Snův uražený pohled vytáčel. „Jdeme bruslit,“ odpověděl Hob nakonec, protože věděl, že Sen jen kousek od toho, aby mu zmizel.

„Bruslit?“ Zeptal se Sen zvědavě. „Nikdy jsem nebruslil.“

„Povedu tě,“ usmál se Hob.

„Dobře, Hobe Gadlingu.“

***

Hob jim půjčil brusle a pomohl Morpheovi na ledovou plochu. Tomu při prvním kroku ujela noha a padl na zadek.

„Jsi v pořádku?!“ Strachoval se Hob a pomáhal Snovi na nohy.

„Ano.“ Načež se Sen pobaveně ušklíbl a rozjel se po ledě.

„Ty zmetku!“ Volal za ním Hob. „Proč jsi rovnou neřekl, že to umíš?“

„Jsem přirozený talent,“ smál se Morpheus a vystřihl ukázkovou holubičku.

„Mám tě.“ Chytil Hob Sna za pas. Sen se mu v náručí otočil.

„Moje neteř a synovec mě už párkrát bruslit vzali,“ pokrčil Sen rameny.

„Neteř a synovec?“ Povytáhl Hob obočí.

„Vlastně praneteř a prasynovec.“

„A seznámím se s nimi?“

„Možná, někdy.“