Boj za nás 1/2

Max s Izzy se tísnili u okna a sledovali auto, které zastavilo před jejich domem. Vystoupil z něj muž a kluk ve věku jejich bratra Aleca. „Co tu máte?“ Vmáčkl se Alec mezi ně. „Nevíš, kdo to je?“ zeptala se Izzy. „Nemám tušení. Nejspíš někdo, z tátových obchodních partnerů,“ pokrčil Alec rameny. V tu chvíli z auta vystoupil i vysoký asiat a Alecovi poklesla brada. Byl...wow....Nádherný! Izzy si všimla Alecova výrazu a začala se potichu smát. „Sklapni, Izzy!“

„Co je?“ nechápal Max. „To pochopíš, až budeš starší,“ ušklíbla se Izzy. „Nekaž, to nebohý dítě!“ Zhrozil se Alec. „Tak tu potom neslintej jak bernardýn.“ Vrátila mu to.

Alec, Izzy a Max vstoupili do jídelny, kde už byli jejich rodiče a jejich hosté. „Tohle jsou Alec, Isabella a náš nejmladší Max.“ Alec si všiml, že si ho ten blonďák se zájmem prohlíží a protočil očima. „A tohle je Valentine Morgenstern, můj obchodní partner a jeho syn Sebastian.“

„Tak já myslím, že se prvně najíme a pak probereme naší záležitost,“ navrhl Robert. „Skvělý nápad!“ Souhlasil Valentine. Během jídla o sebe Alec se Sebastianem několikrát zavadlili pohledem a Sebastian se vždycky usmál. O co mu jde, krucinál? Ještě jednou se na mě usměje jak blbeček tak mu jednu vrazím! Protočil Alec očima. „Dot! Magnusi, já myslím, že můžete sklidit ze stolu a přineste nějaké kvalitní víno.“ Magnus, jak ho Robert oslovil, odnášel Alecův talíř a Alec se na něj usmál.

„Rád bych připil na dnešní večer,“ začal Robert. „Na dnešní uzavřený obchod a hlavně na zasnoubení našich synů Aleca a Sebastiana.“

„COŽE?!“ Přerušil Roberta Alecův hlas. I Maryse a Izzy se tvářily překvapeně. Zřejmě Robert jednal za jejich zády. „To si ze mě děláš prdel! Ani....Ani...Ho neznám!“ Pokračoval Alec ve svém výbuchu. „Alecu! Alecu, uklidni se!“ Snažil se ho uklidnit Robert. „To se určitě vysvětlí!“ Přidala se Maryse. „Vysvětlit se to může, ale moje odpověď zní NE! NE! NE! NE. A pro ty co si nestihli propláchnout uši......NE!“ Zvedl se Alec od stolu a při odchodu třískl dveřmi.

„Roberte, co to mělo znamenat? Proč ses se mnou neporadil? Nebo proč jsi jednal za našimi zády?“ Nechápala Maryse. „Jo tati, jak jsi čekal, že bude reagovat?“ Přidala se Isabelle. „Co takhle jim dopřát trochu času, aby se mohli lépe poznat?“ Navrhl Valentine. Maryse a Izzy po něm vrhli nechápavý pohled. To jako čeká, že se Alecův názor změní? „To zní jako báječný nápad!“ usmál se Sebastian. „Souhlasím,“ přikývl Robert. „To snad nemyslíš vážně!“ Vrtěla Maryse hlavou. „To nemá smysl, mami. Tady se totiž vždycky jednalo o nás, bez nás,“ ušklíbla se Izzy.

Alec stál na terase a šipkama se trefoval do polystyrenového terče. Představoval si, že střed jsou Sebastian, jeho otec a Valentine. Uvnitř něj to všechno vřelo. „Jste v pořádku, pane?“ Ozval se mu za zády mužský hlas. Alec se otočil a za ním stál Magnus. „Vypadám snad jakože bych byl v pořádku?!“ Zeptal se naštvaným tońem. „Omlouvám se pane, nemyslel jsem to tak.“

„A neříkej mi pane,“ pousmál se Alec. „To si schovej pro mýho otce. Já jsem Alec.“

„Magnus,“ usmál se asiat. „Těší mě, Magnusi.“

„Mě také, pa....Alecu!“ Opravil se. „Takže ty sloužíš u Morgensterů?“ zeptal se Alec. „A posaď se,“ ukázal na nejbližší židli. „Ano, jsem osobní sluha pana Sebastiana,“ přikývl Magnus. „Jaký je?“Zeptal se Alec. „A chci upřímnou odpověď. Kdo jiný by mi mohl tu otázku zodpovědět než jeho osobní sluha.“ Magnus se kousl do rtu. „Dokud žila Sebastianova matka, tak vedla pána ke slušnosti. Ale když zemřela, jeho výchovu převzal pan Morgenstern a šlo to s ním z kopce. Vždycky dostane to co chce, a když to nedostane....“

„Nemusíš nic říkat,“ zarazil Alec Magnuse. „Pokud bych směl říct, svůj vlastní názor,“ podíval se Magnus nervózně na Aleca. „Jen do toho!“ Povzbudil ho Alec. „Nehodíte se k němu. Jste hodný, citlivý a on...Nemá rád nikoho, jenom sebe.“

„Děkuju,“ usmál se Alec. „Myslím, že tohle budou ještě zajímavé námluvy,“ ušklíbl se Alec.

Do Alecova pokoje nakoukla Maryse. „Můžu?“ Ten jenom přikývl. „Alecu, přísahám ti, že jsem o ničem z toho nevěděla.“

„Já vím,“ přikývl. „Viděl jsem jak ses tvářila. To nebylo hrané.“

„Chci jen, abys věděl, že ať se rozhodneš jakkoliv. Podpořím tě.“

„Děkuju, mami.“

Během následujících několika týdnů se Sebastian všemožně snažil Alecovi nadbíhat, vlichotit se mu do přízně. Alec jen protočil očima. A nejvíc času trávil zašitý v kuchyni s Dot a Magnusem. „Ještě jednou mi řekne koblížku....A zadusím ho.....Koblížkem!“ Dot s Magnusem se rozesmáli. „Takže chápu správně, že vyptávat se po známých, jak připravit svatební dort nemá smysl?“

„Chápeš to správně,“ přikývl Alec a nakoukl pod pokličku. „Copak to tu máme dobrého?“

„Nech si zajít chuť!“ Pleskla ho Dot přes ruku. „Co je to, Magnusi?“ Obrátil se Alec na Magnuse. „Je zvědavej, co?“ zasmál se Magnus. „Zvědavej a mlsnej. Jak kocour! Mazej odsud!“ Hodila po Alecovi utěrkou, když se snažil nenápadně nakouknout do trouby. „Jééé muffiny. Mňam!“

„Zmiz!“

Během následujícího měsíce, si Dot s Izzy všimly, že se Alec s Magnusem až podezřele sblížili a vždycky se spolu někam uklidili. A musely se smát Sebastianovi, který svého snoubence marně hledal.

„Jsi nádherný!“ Pohladil Alec Magnuse po tváři. „Takhle bys měl lichotit svému snoubenci. Ne mě.“

„Nemám tušení, o čem to mluvíš,“ zavrtěl Alec hlavou. „Sebastian by nebyl rád, kdyby nás spolu viděl.“

„Nezajímá mě! Mě zajímáš ty!“ Přejížděl Alec Magnusovi po tváři palcem. „Já nic nemám. Jsem jenom obyčejný...“ Alec mu položil prst na rty. „Mě zajímá jenom to, co je uvnitř. A co cítíš. I kdybys byl chudý jak kostelní myš. Tak pro mě jsi ta nejúžasnější osoba pod sluncem.“ Magnus se usmál a jenom sledoval, jak se Alec přibližuje, až se jejich rty spojily. Magnusovi se v břiše vzneslo hejno motýlů. Začal Alecovi polibky oplácet. V tu chvíli se otevřely dveře.

Sebastian rozhodil rukama. Hledal Aleca všude. Ale po Alecovi a jeho sluhovi jako by se země slehla. „Neviděl jste někdo Aleca?“ Izzy, Dot a Maryse zavrtěly hlavou. „Nejspíš někde trucuje,“ zavrčel Robert. „Ničeho se neboj, až se vezmete. Všechno bude v pořádku.“

„No ale dojednat detaily, bychom mohli,“ navrhl Valentine. „A k tomu potřebujeme být všichni. Včetně trucujícího snoubence.“

„Když chce utéct před světem. Schovává se na půdě,“ vzpomněl si Robert. Izzy s Dot si vyměnily vyděšený pohled. Alec byl na půdě, ale rozhodně tam netrucoval. Zavírali se tam společně s Magnusem, protože Alec věděl, že tam je nikdo hledat nebude. „Jdeme!“ Zvedl se Sebastian a všichni tři muži vyrazili směr půda. „Není tu něco, co byste mi vy dvě chtěly říct?“ zeptala se Maryse, když mužská část zmizela z dohledu. „Alec se za Sebastianovými zády schází s Magnusem.“

„Tím sluhou?“ Izzy přikývla. „No nazdar! Musíme je zastavit, dřív než bude pozdě.“

Robert už sahal po klice. „Roberte!“ Zastavila ho Maryse. „Nezastavíš mě! I kdybych ho k tomu oltáři měl dotáhnout násilím!“ Rozrazil dveře a ztuhnul hned na prvním schodě. Za ními vykukovali Valentine, Sebastian a Izzy s Maryse. Všichni sledovali líbající se dvojici.

„ALEXANDŘE GIDEONE LIGHTWOODE!!!“ Zařval Robert. Dvojice od sebe odskočila, jako při ráně proudem. A podívali se směrem ke dveřím. Tam jako bůh pomsty stál Robert Lightwood a s ním zbytek rodiny a Morgensternovi.

Zatímco Robert přecházel po místnosti. Alec s Magusem seděli na gauči a Alec konejšivě hladil Magnuse po zádech. „Jak si to představuješ?! Já ti najdu skvělou partii a ty....ty....ty...Se v mém domě olizuješ s takovou lůzou!“

„Magnus není žádná lůza!“ Vyskočil Alec na nohy. „A nevím, co jsi čekal, že se Sebastianovi vrhnu kolem krku? Ani v tom nejdivočejším snu!“

„Alecu, přijal jsem tě takového jaký jsi a ty tohle!“

„Tomu říkáš přijetí? Strčit mě do náruče neznámýmu jen, aby ses mě zbavil. A za druhé, protože ti to ti to něco přinese.“

„Nemluv se mnou takhle!“ Bouchl Robert. „Ale no tak, snad by se to dalo nějak rozumně vyřešit.“ Chtěla Maryse zvolit smírnější cestu. „Co kdybychom se na to všichni vyspali a ráno s čistou hlavou to vyřešili.“

„Fajn!“ Zabručel Robert a odešel, aniž by věnoval Alecovi jediný pohled. Po něm se zvedli i Sebastian s Valentinem.

Když sešel Alec ráno na snídani všichni už tam byli. Maryse mu ještě věnovala prosebný pohled, aby se to všechno snažil vyřešit v klidu. Bez zbytečného řevu. „Přemýšlel jsem,“ začal Robert. „Doufám, že i ty jsi strávil noc přemýšlením, o tom co dál.“ Alec pokrčil rameny. „Co chceš dělat dál? Mluvil jsem se Sebastianem, je stále ochotný si tě vzít i přes ten drobný incident.“ To je od něj milý! „To je sice hezký, ale já si ho nevezmu,“ držel se Alec klidného tónu. „Nevezme!“ Vydechl Robert. „Panáček si ho nevezme.“

„Ne!“ Zavrtěl Alec hlavou. „No tak dobrá!“ Alec, Magnus, Maryse a Izzy si vyměnili nechápavý pohled. Že by to Robert vzdal tak snadno? „Máš dvě možnosti. Na přímluvu tvé matky budou mírnej. Buď svatba nebo armáda. Tak si vyber.“ Vyhazov z domu v nabídce není? Jsem šokován! Pomyslel si Alec ironicky. Zraky všech se dívali na Aleca. Alec zavřel oči. „Tak dobře.“

„No vidíš, že se můžeme rozumně dohodnout. Chystejte svatbu!“ Radoval se Robert. „Beru armádu!“ Doplnil Alec.

Pokojem se rozhostilo ticho, že kdyby spadl špendlík na zem, bylo by slyšet jeho cinknutí. Všichni těkali pohledem z Aleca na Roberta a obráceně. I Robert si měřil svého syna nevěřícným pohledem. „Do armády? Ty? To je dobrej vtip! Lepší jsem neslyšel!“ Rozesmál se Robert. „To není vtip!“ Opáčil Alec. „Ty to myslíš vážně?“

„Ano!“ Přikývl Alec. „No jak chceš,“ ušklíbl se Robert. Teď to byla Maryse, kdo se zvedl. „Alecu, zlatíčko! Nechceš si to ještě rozmyslet?“

„Třetí možnost nebyla, ne?“ zeptal se Alec. „Dal mi dvě možnosti a já si vybral.“

„Ale vždyť.....“ Zadržovala Maryse slzy. „Jen ho nech Maryse, je to jeho volba. Stejně ho tu máme za měsíc zpátky. Ještě bude žebrat, aby ta svatba mohla být.“

Na dveře Alecova pokoje, někdo tiše zaklepal a na vyzvání vstoupil. Alec zvedl hlavu. Ve dveřích nejistě přešlapoval Magnus a v očích se mu třpytily slzy. „Pojď sem!“ Otevřel mu Alec náruč. Magnus mu zabořil hlavu do hrudníku a znovu se rozplakal. „Neplač! No tak! Ššššš.“ Hladil ho Alec po zádech. „Je to moje vina!“ Fňukal Magnus v Alecově náruči. Alec vzal jeho tváři do dlaní. „Není,“ setřel mu slzy palcem. „Vybral jsem si sám.“

„Ale kdyby....“

„Nevzal bych si ho ani kdyby mi za to slibovali vzdušný zámky.“ Magnusovi se na tváři objevil smutný úsměv. „Úsměv ti sluší víc!“ Usmál se Alec. A přitáhl si Magnuse do polibku, pravděpodobně posledního na hodně dlouhou dobu. „Slib mi, že na sebe budeš opatrný! Že se vrátíš.“

„Slibuji!“

„Tak to jsou oni?“ Sledoval jeden z důstojníků nováčky, kteří přišli na výcvik. „Ano pane,“ odpověděl mu ten druhý. „Proženeme je tak, že budou litovat, že nezůstali doma u maminky.“

Alec to napálil do blonďáka, který stál ve dveřích pokoje. „Omlouvám se.“

„Nic se nestalo,“ mávl blonďák rukou. „Nečekal jsem, že někdo bude stát ve dveřích.“

„Však říkám, že se nic nestalo,“ usmál se. „Jsem Jace.“

„Alec.“

Během výcviku měl Alec chvílema pocit, že opravdu vypustí duši. Ale nemohl svému otci ukázat, že je taková bábovka. S prosíkem o svatbu se ti tatínku, opravdu domů nevrátím! Během tří let výcviku se sblížil s Jacem a stala se z nich nerozlučná dvojka.

Jace s Alecem stáli na letišti v New Yorku. „Tak se uvidíme za měsíc,“ rozloučil se Jace s Alecem. „Měj se,“ mávl mu Alec na rozloučenou.

Alec vešel do domu. Maryse, Izzy i Max se k němu hned vrhli. „Alecu!“ Objímali ho. „Taky se mi stýskalo!“ Objímal je Alec. „A kde je táta?“ Uvědomil si, že jeden z členů rodiny chybí. Izzy s Maxem se vzdálili, aby nechali Maryse prostor. „S tátou se rozvádíme,“ odpověděla Maryse. „Cože?!“ Zeptal se nechápavě Alec. Tohle bylo trochu moc. „Přišla jsem mu na nevěru.“

„Mami, to...to...,“ objal jí Alec. Jak jí to mohl udělat? Nám udělat? Nejdřív mě div neožení a teď tohle! „Hlavně, že jsi doma, Alecu.“

„Ne na dlouho.“

„Jak...Jak...Jak to myslíš?“ zeptala se Maryse. „Za měsíc odjíždím na misi.“

„To jako do války?“ Zeptala se Maryse. „Ano,“ přikývl Alec. „Slib mi alespoň, že budeš opatrný.“

„To slíbit nemůžu. Ale udělám všechno proto, abych se vrátil.“

„Jak dlouho?“ zeptala se Maryse s obavami v hlase. „Základní služba je půl roku a pak se prodlužuje. A nebo se můžu vrátit do Států. Je brzo přemýšlet, co bude.“

„Už to ví?“ zeptala se Maryse. „Kdo? Magnus? Ne. Neví ani, že jsem se vrátil.“

„Zajdi za ním.“

„Půjdu zítra. Dneska zůstanu s vámi. Se svou rodinou.“

Druhý den odpoledne dorazil Alec na adresu, kterou mu dala Izzy. Zaklepal a čekal. „Není doma,“ ozvalo se mi za zády. Alec se otočil a za ním stála mladá holka. „A nevíš, kde bych ho našel?“ zeptal se Alec. „Vím,“ přikývla. „V Pandemoniu.“

„Kde?“ zeptal se Alec s pozvednutým obočím. „Pandemonium. Je bar ve městě. Magnus tam pracuje.“

„Adresu nevíš?“

„Vím,“ přikývla a podala Alecovi vizitku. „Děkuju,“ usmál se Alec. „Není zač.“

Alec vstoupil do Pandemonia a přistoupil k baru. „Co to bude?“ usmála se na něj barmanka. „Pivo,“ objednal si. „A kde bych našel Magnuse?“ zeptal se. „Zavolám ti ho.“ Postavila před něj půlitr a kamsi odešla.

Když se ozvalo zaklepání, Magnus zvedl hlavu. „Kaelie, co pro tebe můžu udělat?“ zeptal se. „Někdo tě na baru hledá,“ odpověděla mu. „A kdo?“ zeptal se. „Já si ho teda moc neprohlížela. Ale docela sympaťák. Vysokej, černé vlasy...Fakt moc hezkej.“ Magnus se na chvilku zarazil. „Alexander?“

„Jeho jméno fakt neznám,“ rozhodila Kaelie rukama.

Naposled Aleca viděl, před třemi lety, než Alec nastoupil do výcvikového tábora. Do dneška si vzpomínal na ten šok, když se Alec rozhodl nastoupit do armády. Ne že by měl na výběr. Teda měl. Ale ta druhá možnost nebyla o nic lepší. Po boku s Kaelie vstoupil do baru a pak ho spatřil. Seděl na barové židličce a upíjel ze svého piva. Magnus se zastavil a jen si Aleca prohlížel. Ten na sobě ucítil něčí pohled a podíval se tím směrem. Když uviděl, kdo to je roztáhl pusu do úsměvu. Chvíli se měřili pohledem. „Alexandře!“ Vrhnul se mu Magnus do náruče. „Magnusi!“ Přitáhl si ho k sobě Alec. „Jsi tady! Jsi tady!“ Mumlal mu do krku. „Jsem tady.“

„Pojď. Půjdeme někam, kde je větší klid.“ Odvedl ho Magnus k sobě do kanceláře.

Magnus za nimi zavřel dveře a Alec si ho přitáhl do polibku. „Chyběl jsi mi.“

„Ty mě taky. Ale teď jsi tady. Na ničem jiném nezáleží,“ usmál se Magnus. „Ne na dlouho,“ zavrtěl Alec hlavou. „Za měsíc odjíždím na misi.“ Magnus se odtáhl a oči se mu zalily slzami. Věděl, že život s vojákem je risk. Jen nečekal, že budou mít tak málo času. „Kdy...Kdy....“

„Se vrátím?“ Doplnil Alec a Magnus přikývl. „Základní služba je půl roku. Pak se prodlužuje a nebo se můžu vrátit.“

„Alexandře.“

„Magnusi, oba jsme věděli do čeho jdeme,“ objal ho Alec. „Já vím,“ přikývl Magnus. „Mimochodem, jakto, že děláš tady. Myslel jsem, že....“

„Sebastian mě vyhodil, poté co jsem mu přebral snoubence. Čemuž jsem se ani nedivil. Kamarád začal rozjídět tenhle klub a potřeboval partnera, tak jsem do toho šel.“

„Že se nestydíš, přebírat jiným snoubence,“ zasmál se Alec. „Když on ten jeho snoubenec, stál za to,“ usmál se Magnus. „Opravdu? Tak toho bych rád poznal.“

„Když chviličku počkáš, až tohle dodělám,“ ukázal ke stolu, kde se vršily papíry. „Tak ti ho ukážu.“

Alec otevřel oči a jeho zrak padl na prázdné místo vedle něj. Z kuchyně zaslechl spokojené pobrukování a pro sebe se musel usmát. Stejně jako při vzpomínce na včerejší noc. Nespali spolu. Jen se k sobě vzájemně tulili. Přišlo jim, že je na některé věci brzy. Vždyť bez tří let spolu oficiálně byli jen pár dní. „Dobré ráno,“ objevil se ve dveřích ložnice Magnus. „Dobré ráno,“ odpověděl Alec. „Udělal jsem snídani.“

„Nemusel sis se mnou dělat starosti.“

„Jakýpak starosti? Nemůžu si rozmazlovat svého přítele?“ Alec vykulil oči. „Kohože?“

„Svého přítele,“ odpověděl Magnus. „Tys mě právě nazval svým přítelem?“

„Ano. Je to problém?“ Nechápal Magnus. „Ne. Já jen....Je to jen pár dní.“

„Tři roky a dva týdny,“ pokrčil rameny Magnus. „Jo. Z toho jsme strávili tři roky u psaní dopisů jeden druhému.“

„Ty nechceš?“ Zeptal se Magnus a po tváři mu přeběhl smutek. „Ne, že bych nechtěl,“ odpověděl Alec. „Líbil ses mi od první chvíle, kdy jsem tě poznal. Záleží mi na tobě. Právě proto se musím zeptat, je tohle opravdu to co chceš? Žít život ve věčném strachu? Žít s vědomím, že se jednoho dne nemusím vrátit?“ Magnus ho mlčky pozoroval. Jediným zvukem, který byl slyšet byl tikot hodin. A pak Magnus pomalu přikývl. „Chci. Tohle je to co chci, i když vím, že se budu denně strachovat.“

„Tak si pojďme užít čas, který nám zbývá. A začít můžeme třeba tou snídaní,“ stáhl Alec Magnuse k sobě a políbil ho.

Alec byl na cestě domů, když z jednoho domu vyšla známá postava. Zarazila se v půlce kroku, chvíli si Aleca prohlížela a pak se ušklíbla. „No to je mi překvapení.“ Bylo první co řekl. „Sebastiane?“ Zeptal se Alec. „V celé své kráse. Ale ty vypadáš jinak. Seš takovej....jak to říct...mužnější.“ Alec protočil očima. „Už se ti tatínek pochlubil, že jsme se všichni tři sázeli, jak dlouho vydržíš? Tvůj táta tvrdil, že ani měsíc. Můj, že se vrátíš po dvou týdnech. Já ti dával půl roku. Překvapils, že jsi to přežil celý tři roky.“ Mám ho zabít teď nebo až potom? Alec měl chuť vyškrávat mu oči. „O co ti jde, Morgensterne?“

„O to žes mě nechal. Připadal jsem si jak idiot. Zbytku rodiny a rodinným přátelům, mým kamarádům jsem byl pro smích, když se dozvěděli, že se můj snoubenec muchlal s mým sluhou!“

„A co já s tím?“ zeptal se Alec. „Přece si nečekal, že si tě vezmu. Nebo ano?“

„To čekali naši otcové,“ prskl Sebastian. „Vidíš. A co chceš ty?“

„Mě záleží na mojí rodině. A když byla její pověst pošpiněna tím, že se můj snoubenec pelešil s tím nechutným, ohavným.....“

„Cos to řekl?!“ Zavrčel nebezpečně Alec. „Musím bránit čest svojí rodiny!“ Zaútočil Sebastian na Aleca. To jako vážně?Napadlo Aleca. Jakou má asi šanci zhýčkaný chlapeček z lepší rodiny proti trénovanýmu vojákovi? „Prát jsem se nechtěl, ale jak chceš,“ pokrčil Alec rameny. „Já kvůli tobě nebudu nikomu pro smích!“ Rozkřikl se Sebastian a chtěl Alecovi jednu vrazit. Ten uhnul. „Nech to být, Sebastiane. Myslím to vážně!“ Sebastian si nedal říct. Alec si povzdechl a jednou ranou poslal Sebastiana k zemi. „Kurva!“ Zaklel Sebastian a kontroloval, kde mu teče krev. „A cos čekal? Armáda, vzpomínáš?“ Ušklíbl se Alec. „Měj se hezky!“

Maia se od baru usmála. „Bane, ty chodíš ke konkurenci! To se řekne,“ zasmála se. „Člověk musí občas vypadnout z velkého klubu a zajít do menšího baru,“ pokrčil Magnus rameny. „Co si dáte?“ Otočil se na Aleca a Izzy. „Pivo a dvojku červenýho,“ objednal Alec. „Líbí se mi muži s krátce střiženými vlasy,“ usmála se na Aleca holka, co kolem něj prošla. „Za prvé jsem zadanej, za druhé jsem gay a za třetí musím je mít krátký,“ protočil Alec očima. „Škoda,“ povzdechla si. „To víš kámo, po vojácích jede každá,“ poplácal mu kdosi po rameni. Alec se otočil a spatřil Jace. „Tak ty seš ten poslední, koho bych tu čekal.“

„Nápodobně. Seznámíš nás?“ Zeptal se Jace. „Jasně,“ přikývl Alec. „Izzy, Magnusi, tohle je Jace sloužíme spolu. Jacei, tohle je Izzy, moje sestra a Magnus, můj přítel.“

„Rád vás poznávám. Alec o vás hodně vyprávěl.“

„I nás těší,“ přikývli Izzy s Magnusem. „A kdo je to s tebou?“ zeptal se Alec se zvednutým obočím. „Tohle je Clary. Moje lepší polovička.“

„Si můžeme společně notovat, k čemu se ty naše paka upsali,“ zasmála se Izzy. „Děláš jako bych měl na výběr,“ protočil Alec očima. „A neměl?“ rýpla si. „Ne!“

Ten měsíc utekl rychleji než si Alec přál. S krosnou na zádech postával vedle Jace a čekali na příchod velitele. „Výborně. Teď máte poslední možnost se otočit a odejít,“ začal velitel proslov. „Jakmile nasednete do letadla není cesty zpět. Jak všichni víte základní doba je šest měsíců a pak se prodlužuje a nebo se můžete vrátit do vlasti.“ Nikdo se nepohnul ani o krok a na přistávací ploše bylo ticho.