Anděl zkázy - 10. kapitola

Alec s Clary doběhli na místo a spatřili Sebastiana, jak drží Magnusovi nůž pod krkem. „Pusť ho!“ zavrčel nebezpečně Alec. „Řekl bych, že na to je pozdě!“ ušklíbl se Sebastian. Na zem dopadla injekční stříkačka. „Cos...Cos mu to dal?“ Sebastian se jen ušklíbl a postrčil Magnuse směrem k Alecovi. „Magnusi, lásko! Podívej se na mě! No tak! Prosím!“ Znovu se jeho pohled střetnul se Sebastianovým. „Cos mu dal?“ zeptal se Alec znovu. „Krev. Čistou andělskou krev,“ zasmál se Sebastian. „Tvojí krev!“ dodal s ďábelským smíchem. „Já tě zabiju!“ vybuchl Alec a chtěl se po Sebastianovi vrhnout. „Nech to na mě! Postarej se o Magnuse!“ zastavil Aleca Asmodeus.

„Lásko, vydrž ano! Dostaneme se odsud a pak to společně vyřešíme. Najdeme způsob jak tě uzdravit!“ šeptal Alec Magnusovi a hladil ho po vlasech. „Udělej to!“ zašeptal s vypětím sil Magnus. „Nenamáhej se, lásko.“

„Udělej to, Alexandře! Prosím!“ Alecovi do očí vhrkly slzy. „Ne! To..To...Nemůžu!“ vrtěl Alec hlavou. „Miluji tě, Alexandře!“ zašeptal Magnus. „Taky tě miluju!“

„Tak to prosím udělej! Urychli to!“ Alec se slzami v očích podíval na ostatní, i oni měli na krajíčku. „Jaci!“ polykal Alec slzy, zatímco vytáhl nůž. „Alecu!“ Jace věděl, že v téhle fázi ho nemůže zastavit, tohle bylo Magnusovo přání a on neměl právo do toho zasahovat. A v duchu proklínal Sebastiana. Clary zabořila hlavu do Jaceova ramena, nemohla se na to dívat, stejně jako Simon nabídl náruč Izzy a ta jí přijala. Tohle byl konec. A oni to věděli. Alec zavřel oči, nemohl dýchat, polykal slzy a pláč ho dusil. Napřáhl ruku s nožem. „Sbohem, má lásko!“

„Sbohem Alexandře, můj anděli.“ Alecovu ruku na poslední chvíli zastavil výkřik. „Zadrž!“

Alec zvedl hlavu. Jace, Clary, Izzy a Simon se otočili. Za nimi stál Asmodeus. „Můžete mu pomoct?“ zeptal se Alec „Samozřejmě,“ přikývl Asmodeus. „Zaplatím cokoliv!“ řekl Alec roztřeseným hlasem. „Jistě, že zaplatíš,“ uchechtl se Asmodeus. „Jako cenu za uzdravení mého syna ti beru tvoje křídla i tvou nesmrtelnost!“ Zraky všech se stočili na Aleca. „Ujednáno!“ rozhodl se Alec po chvilce váhání. „Alecu, rozmysli si to!“ varoval ho Jace. „Není co rozmýšlet, Jaci! Nezáleží mi na ničem jiným než na Magnusovi!“

„Platí! Pošlu vás všechny domů a Magnuse pak pošlu za vámi.“

Alec se s neurčitým výrazem ve tváři choulil na Magnusově gauči. Všichni mlčeli, nebylo co říct. Nebo spíš nevěděli co říct. „Je to nezvyk!“ prolomil ticho Simon. „Jak rychle se věci mění, co?“ zeptala se Clary. „Nemůžete oba sklapnout? Byl bych vám neskonale vděčný!“ protočil Alec očima. „Co kdybych něco uvařila?“ navrhla Izzy. „Néééééééé!“ vykřikli zhrozeně Alec, Jace a Clary. „Nevděčníci,“ protočila Izzy očima. „Magnus fakt vyhořet nemusí,“ zasmál se Jace. „Což o vyhoření to nejde. Ale asi by jí hnal, kdyby mu přiotrávila přítele....Zvlášť, když už není nesmrtelnej,“ pokrčila rameny Clary. „Tak a dobrý!“ zarazil je Alec. „Jdu něco objednat!“ zvedl se Jace. „Vy se naotravujete taky,“ zasmál se Alec. „Tak objednaný jo, ale pořádnou domácí stravu, ne? Vy jste teda dobráci!“ vrtěla Izzy hlavou. „Myslíš ty neidentifikovatelný šlichty, co vždycky vytvoříš? Ani kočka by to nejedla!“ ušklíbl se Jace. „Tak si příště trhni nohou!“ vyplázla Izzy jazyk. „To by asi bylo lepší, ne?“ zasmál se Simon. „Ty jdi taky do háje, jako tihle tři!“ švihla po něm Izzy pohledem a hodila po něm sáčky s krví. „Dej si, ať ti ty nevděčníci můžou závidět!“

„Tohle závidět nebudeme,“ zvedl Alec oči v sloup. „To jsem řekl už Valentinovi. On na mě, že mu dlouho pít krev nebudu a já na to, že tohle nedělám, protože nejsem upír.“

„Alec to zabil!“ rozesmál se Jace.

Uprostřed obývacího pokoje se objevil kouř. „Myslel jsem, že Magnus je proti démonům zabezpečenej,“ řekl Simon. „Sám je poloviční démon. Princ Pekla,“ odpověděla mu Clary. „Co když....? Když čaroděj zemře, padne veškerá jeho ochrana a začnou se sem stahovat démoni, aby uškodili těm, kterým na něm záleželo nejvíc.“

„Alec je nějakej chytrej,“ ušklíbl se Jace. „Když randíš s čarodějem dozvídáš se spoustu zajímavých věci,“ pokrčil Alec rameny. „Ač jsou i takový,u kterých bych byl radši, kdybych je nevěděl,“ dodal.

„Například?“ zeptala se Izzy. „To nebudeme rozebírat,“ zavrtěl Alec hlavou. Kouř se rozplynul a uprostřed obýváku stál Magnus. „No čekal jsem cokoliv, ale že na mě vytáhnete zbraně. To jsem fakt nečekal,“ ušklíbl se. „Instinkt Lovců Stínů,“ pokrčila Izzy rameny.

Alecovi se rozklepal spodní ret a oči se mu zalily slzami. „Ma.....Ma...Magnusi!“ Sevřel čaroděje v náručí. „To je tak krásný,“ setřela si Izzy slzu dojetí. „Alexandře,“ Alec si přitáhl Magnuse do polibku. „Tak já myslím, že půjdeme, ne?“ navrhla Clary a všichni čtyři se potichu vyplížili z Magnusova bytu.

„Tak moc.....Tak moc jsem se bál,“ šeptal Alec Magnusovi mezi polibky. „Já taky, lásko. Ale je to za námi. Všechno je v pořádku.“

„Nezlobíš se?“ zeptal se Alec. „Proč bych se měl zlobit? Udělal jsi to, co jsi v té situaci považoval za správné,“ položil Magnus Alecovi ruku na tvář. „Vzdal jsi se všeho kvůli mně. To pro mě ještě nikdo neudělal.“

„Protože ty jsi pro mě to nejdůležitější. Na tom ostatním nezáleží. Mě záleží jenom a jenom na tobě!“ odpověděl Alec. „Miluji tě, Alexandře Gideone Lightwoode!“

„A já tebe, Magnusi Bane!“